Anofeles - matka Země

Anofeles se proháněla nahá mezi kvetoucím konopím a jemný pyl ulpíval na její světlé pokožce. Dýchala vzrušeně a zhluboka, cítila jak vstřebává THC celým povrchem těla.

Po chvíli se její pohyby staly ladnější a také už nešla na zemi, nýbrž několik centimetrů nad ní. Všechno jí připadalo velice směšné a zároveň teskné, měla zvláštní pocit sladkobolnosti. Zdálo se jí že se jí jaksi protáhla hlava a končetiny, připadala si vysoká a majestátní, ve špičkách prstů měla neobyčejný cit. Všimla si, že nedaleko od ní pobíhá vlčice s vlčaty v konopí, a také oni kráčejí nad zemí. Rozhodila ruce v jakémsi gestu vstřícnosti, začala tančit valčík a vysokým hrdelním hlasem zpívat nějakou melancholickou čínskou píseň. Listy a stonky se vášnivě dotýkaly jejích stehen a boků. Byla tak lehká, že si mohla sednout na stvol trávy a ten se ani neohnul. Jakoby z veliké dálky k ní doléhala ozvěna hlasů těch, kteří jsou osamělí. Najednou se její vědomí rozšířilo, a ona cítila své pevniny a moře, své sopky a pohyb pevninských ker, své hory a ledovce, své lesy a pouště. Cítila ale také velikou bolest a ponížení. Vzedmula se v ní vlna hněvu a zvolala hlasem hrobové temnoty: "Jsem Matka Země a z lůna mých moří vzešlo vše, co živé jest. Przněna a trýzněna jsem syny vlastními, trávena a trhána bez milosti. Veliký bol a zármutek mne jímá, proč nehodná dítka má taková příkoří mi činí! Ztrestáni buďtež, zlovolní. Armagedon! Armagedon!" Anofeles se chvěla, klečela na zemi, ruce sepnuté na zátylku a hlavu skloněnou. Pomalu vstala a zvláštní, příjemné teplo se jí rozlévalo od pupku do celého těla. Od kostrče po páteři směrem nahoru se v ní probouzela Hadí síla. Najednou viděla věci a děje v jejich skutečných podobách a souvislostech, znala pravá jména zvířat a věcí.

Projel jí záblesk gigantické energie a její oči zářily oranžovým žárem. Pozvedla paži, ruku zaťala v pěst a obrátila tok řeky. Nad hlavou jí rotoval vír modrého světla. Události minulé, přítomné a budoucí splynuly v jednu pětirozměrnou šachovnici. Nyní nastal ten jedinečný a neopakovatelný okamžik. Zvedla svoji šachovou figurku, kterou byla ona sama a s nadlidským vypětím sil učinila ten zásadní a osudový tah, který měl ovlivnit život její a miliard dalších bytostí. V ten okamžik se za děsivých pyrotechnických úkazů vesmír zhroutil do obrácené singularity a ona stála na břehu řeky. Písek v kruzích kolem ní byl spečen ve sklo a řeka tekla opačně než před tím. Chvíli stála a zhluboka dýchala čtvercovou pránajámu na uklidnění.

Obléká své kevlaro-titanové brnění a střízlivější víc než kdykoliv předtím zamyšlena kráčela k domovu. Ačkoliv bylo nedlouho po poledni, vše se nořilo do nezvyklé tmy. Probíhalo právě úplné zatmění slunce. Hlavou jí zněly nezvyklé rytmy a podivné melodie.