Tak kdo bude tatínek a kdo maminka?

Tahle otázka je snad jednou z nejpokládanějších otázek heterosexuálů pro gay páry. Je absurdní rozdělovat a popisovat toto specifické soužití termíny, které známe a používáme, když hovoříme o rodině. Nejlépe je takovou otázku odmítnout s tvrzením, že prostě spolu žijí dva kluci nebo dvě holky. Vynořuje se zde další otázka: jak to je s feminním chováním některých homosexuálů, kteří se snaží vybudovat pevný a trvalý partnerský vztah?

Zdá se, že maskovaná feminita mužských homosexuálů může být jednou z příčin nestability homosexuálních partnerských vztahů. Feminní chování mužů na veřejnosti je u nás totiž posuzováno kritičtěji než maskulinní chování žen. Tak se stává, že feminní homosexuál svou feminitu zakrývá, a tak při seznámení dvou homosexuálů nemá žádný z nich tušení o přítomnosti feminních rysů v osobnosti toho druhého. Když se časem, během hlubšího poznávání, případně až během života ve společné domácnosti tyto feminní rysy zvolna vynořují, pozbývá feminní partner atraktivity. Ukazuje se, že nešlo o opravdového muže (byť homosexuálně orientovaného), jakým se zprvu zdál, ale jen o jakousi atrapu muže. Pokud byli oba partneři homosexuálové s takto maskovanou feminitou, pak je deziluze oboustranná.

Naopak se zdá, že ty homosexuální dvojice, kde jeden partner je (a to od počátku vztahu) zřetelně feminní a druhý zase zřetelně maskulinní, si více a trvaleji imponují a jejich vztahy bývají stabilnější.

Jiný problém mají relativně dost maskulinně identifikovaní muži, kteří žádají jako partnera rovněž maskulinně identifikovaného homosexuála. S ním často vytvoří dvojici velmi dobrých kamarádů, ale po čase v takové dvojici upadá pohlavní život. Nezřídka zůstávají celoživotními partnery a jejich vztah po lidské stránce bývá velmi dobrý, ale po uhasnutí partnerské sexuality si často oba hledají krátkodobé vztahy nebo jen nahodilé kontakty pouze pro pohlavní ukojení.

Vidíme tedy, že nejen mezi heterosexuály je pohlavní dimorfismus (dvojtvarost) nutným předpokladem dobře fungujícího párového soužití, ale že alespoň naznačený dimorfismus sociosexuálních rolí je stabilizujícím činitelem partnerského vztahu a pohlavního soužití i u homosexuálů.

Aby celá problematika vztahů mezi sexuální orientací a ostatními složkami pohlavní identity byla ještě složitější, musíme připomenout, že se tyto problémy netýkají jen transsexuálů a homosexuálů. I osoby jednoznačně heterosexuálně orientované mohou mít ve své osobnosti některé prvky patřící opačnému pohlaví. Projeví se například jako záliba v činnostech tradičně přisuzovaných opačnému pohlaví. Známi jsou heterosexuální muži s mimořádnou zálibou v péči o domácnost, kteří velmi dbají na svůj zevnějšek, voní se, nápadně pečují o úpravu vlasů a podobně. Naopak známe heterosexuální ženy, které nedbají o svůj ženský půvab, tvrdě se prosazují v tradičně mužském zaměstnání a v agresivních sportech. Můžeme pak hovořit o feminních heterosexuálních mužích a maskulinních heterosexuálních ženách.

V posledních desetiletích pozorujeme postupné stírání rozdílů v sociosexuálních rolích. Ženy pronikají do tradičně mužských povolání a sportů, muži více než kdy v minulosti pečují o děti a o domácnost.

V partnerském svazku je tedy žádoucí, aby bylo zřejmé, má-li někdo z dvojice feminní sklony a pokud ano, tak aby se tento jedinec choval přirozeně podle své povahy. Nepřetvařoval se, nebo kdyby již bylo dáno či si sám zvolil, že bude obstarávat v domácnosti typicky ženské práce, aby na druhou stranu nepodlehl představě, že ženou opravdu je. Měl by být stále mužem, neboť je to důvod, proč žije s partnerem homosexuálním, nikoliv heterosexuálním.

Mnoho odpovědí na své otázky získáte v archívu starších diskuzních fór webu, pro toto téma zde