Pevné partnerství ve společném bytě a bez

Pevné partnerství bez společného bytu

Zhruba kolem dvaceti let se homosexuálové, pokud si již uvědomili své odlišné založení, snaží vytvořit trvalejší partnerský vztah. V té době většinou bydlí u rodičů nebo na koleji a vlastní byt má jen malé procento z nich. Okolí je leckdy považuje jen za dobré přátele, a tak tento vztah toleruje. Každý z dvojice bydlí jinde a většinou to v tomto věku nevadí, zvláště když oba studují nebo mají zaměstnání, které je těší a nejednou jim zabírá i část volného času. Partnerům v tomto věku vyhovuje oddělené bydlení, dokonce to v některých případech může být i jeden z předpokladů, proč takový vztah dosud nezevšedněl. Výhodou ovšem je, když oba mají svůj byt, takže mohou být kdykoli spolu.
Většina mladých mužských dvojic vlastní byt nemá. Nedostatek soukromí může jejich sexuální kontakty komplikovat, ale nikoli ve větší míře než heterosexuálním dvojicím, které v tomto věku rovněž nemají vlastní byt.

Pevné partnerství ve společném bytě

Rozhodnutí ke společnému bydlení podmiňují stabilní sociální podmínky. K přání společně bydlet s partnerem muž zpravidla dospěje po prožití několika vztahů, obvykle ne dříve než před 20. rokem věku, nejčastěji mezi 25.-35. rokem, kdy už také nějakým způsobem získal vlastní byt. Hovoří pro to i ryze bezpečnostní důvody: společné bydlení omezuje nahodilé sexuální styky, spojené vždy s možným přenosem pohlavních chorob a nejednou i s rizikem, jaké představuje pozvání neznámého člověka do bytu.

Možné ohrožení však není jediným a ani hlavním důvodem, proč muži hledají stálého partnera - zejména ti, kteří vyrostli ve stabilní rodině. Tíživě totiž pociťují svou samotu, touží po hlubším vztahu a chtějí mu dát rámec rodinného života ve společném bytě. Společným bydlením odpadne frustrace ze samoty, ale i úzkost, co a kde dělá partner, když právě nejsou spolu. Slovo přítel pak najednou nahrazuje slovo partner.

Dříve, než se dvojice rozhodne ke společnému bydlení, je nutné splnit několik zásadních předpokladů, aby společné bydlení bylo přínosné a nezpůsobilo předčasný krach jinak nadějného vztahu.

Než člověk začne s někým bydlet, měl by svého partnera znát delší dobu. Na začátku každého vztahu by nemělo chybět nezávazné chození, kdy se partneři dostatečně poznají tak, aby snadno mohli rozhodnout, jestli je společné bydlení rozumným krokem. Měli by rozhodnout, zda mají druhého dostatečně rádi a jsou ochotni kompromisně sjednocovat s druhým svá rozdílná rozumová hodnocení a nálady.

Další neméně důležitou věcí je správně odhadnout STYL soužití. Musíme zvolit takový styl soužití, který nebude napodobovat vysněný ideál z filmového plátna, ale bude plně kompatibilní s našimi povahovými rysy. Nebude-li partner vládnout kuchyňskou vařečkou, musíme počítat s tím, že se o práci při přípravě jídla budeme muset starat společně. Styl soužití musí odpovídat našemu pracovnímu vytížení.

Důležité je správně rozhodnout o rozdělení činností v otázce práce o chod domácnosti. Kdo nakoupí, kdo umyje nádobí, kdo zalije květiny, kdo uklidí, vypere, vyžehlí. Není nutné, aby to dělal jeden nebo oba, ale aby se na tom dokázali rovnoprávně dohodnout.

Důležitým prvkem pro stabilitu chodu domácnosti je druhému nevyčítat nešikovnost nebo neúspěch, pokud se mu něco nepovede. Naučte se řešit konflikty a párovou neshodu. Více v kapitole párové rozhodování.

Příklad ze sexuologické ordinace
(Brzek A., Mašlová J. - Pondělíčková - Třetí pohlaví, Praha 1992)

Známe šťastnou dvojici, která vznikla vlastně díky neuspokojivému bydlení. Poznali se při náhodném sexuálním kontaktu. Vzájemně se tělesně přitahovali, ale také sej jim spolu dobře povídalo. Jeden byl kadeřníkem v módním salónu a bydlel v podnájmu, za který platil neúměrně vysokou částku. Druhý pracoval jako mechanik a bydlel s rodiči a sestrou v malém bytě, kde neměl soukromí. Domluvili se a získali spolu zanedbaný byt čtvrté kategorie. Přestavovali ho a oba to těšilo. Střihač, který měl větší možnost vedlejšího výdělku, pracoval i ve volném čase, aby měli více peněz na nutné výdaje. Druhý, který byl fyzicky zdatnější a více se vyznal v různých potřebných činnostech, se snažil překvapit partnera množstvím práce, kterou v jeho nepřítomnosti udělal. Budovali svůj byt dva a půl roku a vzpomínají na to jako na dobu rušnou, plnou starostí a shánění, ale také velmi šťastnou. V tomto období si předem nic neslibovali, byli si však věrní.
Tak se z náhodného sexuálního spojení postupně vytvořil pevný citový vztah. Když se poznali, bylo jim třiadvacet a pětadvacet let. Měli již za sebou zkušenost s několika partnery, ale od doby, kdy spolu začali žít - a my jsme je poznali šest let po jejich prvním setkáni - si byli věrni. Sami vysvětlovali: "Zpočátku jsme na nevěru neměli čas a pak jsme si zvykli." - "Miloš na tom sám nemá zásluhu. Pracuje mezi samými ženami. S jednou si dokonce něco začal a nevyšlo mu to." Miloš pak vyprávěl. že než začali žit spolu, skutečně krátký čas chodil s atraktivní spolupracovnicí Monikou a měl s ní také několikrát pohlavní styk. Byla štíhlá, chlapecký typ, docela se mu líbila. "Chtěl jsem vyzkoušet, zda bych přece jen nemohl žít jako ostatní." Po zahájení sexuálních kontaktů žena začala vyžadovat v zaměstnání určité výhody. Když jí je nechtěl poskytnout, rozešla se s ním. "Zlepšila se tím i moje reputace. Ostatní ženy na pracovišti ocenily můj smysl pro spravedlnost. Dodnes si myslí, jak jsem se rozchodem s Monikou trápil a jak mne poznamenal. Neříkám, že mne její chování nemrzelo, ale zároveň jsem byl rád, že se to tak samo vyřešilo. Zjistil jsem, že trvale bych takový vztah nezvládal, stále jsem se obával, co bude dál. Ale ani Pavel nemá na své věrnosti velkou zásluhu. Má kolem sebe samé ženaté heterosexuály a ti by mu dali, kdyby s nimi začal laškovat."

Uvědomili jsme si, jak hlubokou pravdu ti dva vyslovili. Samozřejmě, schopnost žít ve věrném partnerství, citově se pevně přimknout k druhému člověku, to předpokládá především určitou zralost a kvalitu osobnosti. Ale nemalou měrou se na věrném soužití podílí i okolí. Je snadnější dodržet věrnost, pokud se muž nepohybuje v prostředí, kde se promiskuitní kontakty považují za něco přirozeného a pokud z okolního světa nepřicházejí časté dráždivé sexuální podněty.

Tuto skutečnost potvrdila i dvojice, která soustavně trpěla scénami žárlivosti. Nabyli jsme až dojmu, že jim tyto scény vlastně vyhovují. Byli před rozchodem, když jeden z nich zdědil v malém městečku domek. Protože oba byli vyučeni v oboru, v němž je dost pracovních příležitostí, společně se tam přestěhovali a byt v Praze si ponechali jako zadní vrátka. Změna prostředí jim skutečně pomohla. Nebylo na koho žárlit. Nevíme, jak dlouho jim jejich spokojenost vydržela, po přestěhování jsme je viděli jen jednou, pak již nepřišli.
Vždy rizikové jsou vztahy, v nichž jeden více dává a druhý především bere, a to citově i materiálně. Je jen otázkou času, kdy dočasné uspokojení vystřídá deprese, nejistota či úzkost.

Lze to dokumentovat příběhem dalšího z našich pacientů. Pětatřicetiletý muž, pracovně dosti vytížený, v dobrém postavení. Když poprvé přišel do naši ordinace, stylizoval se do heterosexuální role a stěžoval si na nedostatečnou potenci. Nepůsobil však přesvědčivě. Teprve při druhé návštěvě se svěřil a vylíčil své trápení. Zkouší již třetí homosexuální vztah a ten se zase rozpadá. Příčinu vidí v tom,. že nestačí sexuálním požadavkům partnera.
Posuďte sami. Jeho přítel byl o deset let mladší. Pracoval jako truhlář na stavbě, bydlel v ubytovně a co vydělal, utratil po hospodách. S potěšením se nastěhoval do komfortního bytu. Zpočátku byli oba spokojení. Mladší pod vlivem staršího začal číst knihy, i když převážně dobrodružné, poslouchal s ním hudbu a v mnohém se podřizoval jeho vedení.
Po roce společného bydlení se mladý muž zranil a pracovní neschopnost začal protahovat. I to náš pacient chápal - říkal si, že stereotypní práce nemůže jeho partnera těšit, a našel mu proto místo, kde by ho práce mohla více zaujmout. V novém zaměstnání mladý muž nezapadl do kolektivu. Stěžoval si na různé drobnosti, nakonec i na to, že přišli na jeho homosexualitu a dávají mu najevo pohrdání. Odešel odtud a s hledáním nového místa nespěchal. Protože jen zabezpečoval některé domácí práce, měl hodně volného času a opět začal sám chodit po restauracích.

A náš zamilovaný pacient? Byl ochoten přehlížet, že mladý muž ráno spí, když on odchází do práce, a že si vlastně na jeho účet zařídil pohodlné živobytí. Co mu vadilo, byli kamarádi, které si v době jeho nepřítomnosti začal vodit do bytu a s kterými se zřejmě i sexuálně stýkal. Příčinu této skutečnosti hledal ve své menší sexuální výkonnosti. Vše skončilo, když podle naší rady začal na svého partnera naléhat, aby opět začal pracovat. Ten to vyřešil po svém - nastěhoval se k jinému muži.

Náš pacient zaplatil za tuto zkušenost depresí a nevíme, zda mu pomohla naše rada, že problém není v jeho potenci, ale ve výběru partnera. Už předem volil rizikový typ a dalším způsobem soužití připravoval půdu pro konflikt.
Na tento vztah však doplatil i mladší z dvojice. Získal zkušenost, že při vhodném výběru partnera si může bez vlastního přičinění pohodlně žít.