Soehnlein, K.M.: Svět normálních kluků

Román amerického spisovatele K.M.Soehnleina by se dal v jedné dimenzi charakterizovat jako zpráva o reakcích normálního světa na extrémně nenormální situaci a o proměnách, jimiž pod tíhou zdrcující události projde.
MacKenziovým umírá na následky úrazu po několika měsících v komatu dvanáctiletý Jackson. Doba těch několika měsíců zamete jasným a přehledným světem celé rodiny, namísto předvídatelných jistot musejí čelit hrozné situaci, na kterou není precedens, rada ani lék a není možné jí projít bez psychické újmy a drásavé bolesti. Všichni vesměs reagují nějakou formou úniku – matka utíká k alkoholu a čtení románů, otec k podrážděné agresi, sestra Ruby ke křečovité křesťanské víře a čtrnáctiletý Robin k chaotickému sexu, útěkům z domova a ze školy a ke kouření marihuany. Rodiče si odmítají připustit, že se Jacksonův stav stále zhoršuje, a namlouvají si, že se vrátí, otec pro něj buduje v domě rekonvalescenční pokoj. Všichni mají nervy napjaté k prasknutí a mezitím mimoděk vyplouvají na povrch zasuté temné stíny, jejichž existence je v normálním uhlazeném světě popírána a všichni dělají, že nejsou – manželství MacKenziových je ve skutečnosti daleko křehčí a možná směřuje k rozpadu, vztahy matky s její rodinou jsou značně problematické a jejím převládajícím životním pocitem je neurčitá nespokojenost, otec cítí, že nezvládá roli otce, manžela ani muže, a tak křičí. Vlivem těchto obnažených temných stínů a nevyslovených obav (všichni samozřejmě tuší, že Jackson umírá) je atmosféra stále napjatější a nedýchatelnější.
Robin se kromě tragédie s bratrem potýká ještě s vlastními zmatky ohledně sebevymezení a sexuální orientace. Je přecitlivělý, chytrý, nadaný, má rozvinutou fantazii, líbí se mu chlapci, působí spíše femininním dojmem a má problémy zapadnout do kolektivu, protože je nešikovný na sporty a už na první dojem je „jiný“, chtěl by se přiblížit „světu normálních kluků“, ale ti si z něho zatím spíš utahují. Jeho předčasné sexuální zkušenosti, které získává paralelně se dvěma chlapci zároveň, a problematické chování nejsou nějakými „výstřelky z nudy“, ale zoufalým voláním zraněného dítěte, které si neví rady a nemá sílu ani schopnosti situaci nějak adekvátně řešit. Své úlety podniká se spolužákem Scottem, který je rovněž pod slupkou problematického záškoláka a konzumenta lehkých drog také především zoufalým dítětem: žije s otcem – agresivním alkoholikem, protože matka je od tragické smrti jeho staršího bratra hospitalizovaná na psychiatrii. Sex jim slouží spíše jako anestetikum, podobně jako jointy, únik od reality, která na ně nakládá větší břímě, než mohou děti bez újmy snést. Je to jakási forma blízkosti, jíž jsou oba schopni, samozřejmě bez vztahu a citu. Nedá se říci, že Robin podvádí Scotta s Toddem nebo naopak, protože ani s jedním z nich žádný vztah nemá, je to sex více méně náhodný a plynoucí ze situace, spíš zmatený chaos než cokoliv jiného. Všechny postavy jednají poněkud vyšinutě, excentricky a sobecky, pokud ale vezmeme v úvahu, že reagují na náhlou, zbytečnou a předčasnou smrt, měli bychom je posuzovat bez moralistických „spravedlivých soudů“. V tomto případě neexistuje recept na správné chování a každý se s takovou situací vyrovnává jak umí.
Robinova situace je o to obtížnější, že cítí za bratrovu smrt odpovědnost, ne-li přímo vinu. Byl přítomný tragickému pádu ze skluzavky a několikrát si přál, aby se bratrovi něco stalo („Milosrdný Bože, tady Robin MacKenzie“, zaskřehotá Jackson, „Prosím, dej, ať nejsem takovej prdelní ksicht“. Hlasitě se zařehtá. Robin tiše doplní svou modlitbu: „A Bože, mohl bys zařídit, aby se Jacksonovi stalo něco ošklivého?), protože jej měl dost často plné zuby za jízlivé poznámky, jimiž Jackson na adresu divného bratra „holčičky“ nijak nešetřil. Ve svých pocitech vůči smrtelně nemocnému bratrovi se potom může jen těžko vyznat, protože se do strachu a lítosti zajisté občas přimíchala myšlenka na to, že bez něj je jeho život poněkud jednodušší – taková přání a myšlenky má bezesporu spousta lidí, aniž by doopravdy chtěli svým blízkým jakkoli ublížit, a taková slova samozřejmě nemají schopnost formovat události a realitu, ale pokud se skutečně nějaká tragédie přihodí, mohou nabýt rozměru strašlivé hrozby a temné síly, s níž by si nevěděl rady leckterý dospělý, natož pak dítě. Robin má strach nahlížet do svého nitra, protože má panickou hrůzu, jaké „démony“ by tam mohl najít.
Kromě nejednoznačných myšlenek na Jacksona tam ještě tuší svou vlastní agresivitu doposud tlumenou pod bezpečnou a přehlednou maskou vzorného dítěte, která se ale pod vlivem traumatizujících událostí začíná projevovat (přinejmenším ve snech a v myšlenkách).:
Když se ráno probudí a vidí za svými nehty oškrábaný lak svědčící o tom, že zase celou noc drápal čelo postele jako nějaké zvíře, naplňuje ho to takovou zuřivostí, že než si uvědomí, co dělá, buší pěstí do polštáře a představuje si, že je to jeho otec, strýc Stan, Larry nebo nějaká kretén ze školy, který ho naposledy šikanoval. Chce někomu ublížit. Někdo za to musí pykat, říká si a později se kvůli tomu cítí provinile. Jednoho rána, když zase buší do polštáře, vidí místo něj obraz matčiny tváře, a to ho vyděsí tak hluboce, že hrůzou strne jako mrtvola … Jde do koupelny a tentokrát si místo onanování vezme kleštičky na nehty a odnese si je do postele. Odstřihává si nehty, kam až to jde, pak jimi přejíždí po čele postele a zkoumá jeden nehet po druhém, zda se mu na nich ještě nezachytil lak. Ty, za kterými nějaký najde, zastřihává znovu a pak ještě jednou, pro jistotu … Okraj jednoho nehtu má zaplavený krví…Saje krev z krvácejícího prstu – a v mysli se mu vynoří matná vzpomínka na to, jak si olizoval z prstu Jacksonovu krev, když s ním těsně po jeho pádu zůstal na hřišti sám. A pak střihne do sousedního prstu a do dalšího, pomalu, dává si záležet. S rozvážným klidem stříhá tak dlouho, až krvácejí všechny. V čerstvě obnažených nehtových lůžkách mu pulzuje bolest. Avšak ta bolest není ničím v porovnání s úlevou, kterou mu přináší pocit, že bude moci spát klidněji, protože teď bude jakžtakž v bezpečí před démony, kteří útočili na jeho sny.
Závěr románu vyznívá poněkud optimističtěji – hlavní dětské postavy prožívají katarzi a posunují se vývojově dál. Sestra Ruby opouští svou křesťanskou posedlost, nalézá vztah k Robinovi, rozhoduje se postavit na jeho stranu a odvahu to uskutečnit, Scott se stěhuje z bezútěšné domácnosti otce ke své švagrové, kde začíná chodit do školy a na brigádu a zanechává drog i dalšího sociálně závadného chování. Robin pochopí, že za Jacksonovu smrt odpovědnost nenese, dokáže se poprat s bratrancem Larrym (který je skutečně morální kreaturou) a do jeho emocím vůči Scottovi vstupuje prvek skutečného zájmu o osobu druhého. Učiní i jakýsi krok k přijetí homosexuální složky své osoby (kterou do té doby navzdory předčasnému sexu vlastně neřešil). Jeho vývoj je pouze naznačen, nic jiného ostatně ve čtrnácti letech není ani reálné.
Na začátku knihy se Robin chtěl dostat do „světa normálních kluků“. Motiv „normálnosti“ se ostatně táhne celým příběhem – přičemž vysvítá, že je to pojem pouze relativní. Vlastně žádná z jednajících postav (snad kromě Scottových rodičů) není patologická či nenormální, a „démony“, kteří vylézají z jejich niter, by v sobě mohl najít kde kdo (nevydařené manželství, pocit životního nenaplnění či nezvládaných sociálních rolí není nic výjimečného, rovněž „divných“ dětí, které odmítá kolektiv vrstevníků, je spousta). Všichni se můžeme chovat v některých situacích nenormálně. Nejde o to hledat nějaký vysněný svět normálních lidí nebo „normálních kluků“. Jde o to najít sám sebe.
Kniha pojednává o těžkém tématu, jemuž stojí tváří v tvář každý bezmocný a bezradný. Autorovi se podařilo popsat tyto nejednoznačné a obtížné pocity plasticky a věrohodně. Není nijak veselá, třebaže závěr přináší náznak příznivějšího vývoje událostí, ale rozhodně bych ji ke čtení doporučila.