Genet, Jean: Deník zloděje, Querelle z Brestu, Pohřební obřad

Jean Genet (1910 - 1986), francouzský spisovatel, je ikonou gay literatury, svým životem i tvorbou mýtus. Byla o něm napsána řada studií a výkladů, které se někdy i různí, protože jeho díla lze vyložit mnoha způsoby (jeden kritik poznamenal, že při výkladu Geneta "by jen elektronkový počítací stroj mohl pohltit všechny významy a vydat správné odpovědi"). Vyrůstal jako odložené dítě v pěstounské rodině (i proto se vždycky cítil vykořeněný), později se z něj stal tulák, zloděj, prostitut, vězeň a nakonec slavný spisovatel.

Proslavil jej J.P. Sartre, který o něm napsal šestisetstránkovou studii "Svatý Genet, komediant a mučedník". (Vynikající je také jeho biografie, kterou napsal Američan Edmund White.) S homosexuální tematikou jsou spojené Genetovy romány: "Deník zloděje", "Querelle z Brestu", "Pohřební obřad", "Zázrak růže", "Panna Maria květná" (do češtiny byly přeložené první tři) a jeho poslední dílo vůbec - "Zamilovaný zajatec". Ve svých dílech oslavoval Genet výjimečného hrdinu, který se programově dopouští zla, přičemž toto zlo je estetizováno, mytizováno a ritualizováno. Svým způsobem je možné Geneta nazvat "extrémním romantikem". Zlo, jehož se románoví hrdinové dopouštějí, chápe Genet i jako jakousi formu erotismu. Homosexualitu pojímá jako jednu z tváří tohoto rituálního zla, která uvrhuje hrdiny do ještě větší klatby a samoty, ale tím se stává také vlastností "temně heroickou". Zlo, které nabývá ritualizovaných forem, se stává jakousi formou inverzního náboženského obřadu, má své sakrální prvky, stává se něčím jako "černou mší" (tudíž obřadem mystickým, rituálním a estetickým). To souvisí i s pojmy, které užívá - časté je u něj např. ztotožnění plivanců s růžemi, "Panna Maria květná" je přezdívka prostituta atd. Nízkost pak Genet kompenzuje krásou a vznešeností slova a výrazu ("přetavit nízkost zpěvem a krásou slova"):

 "...bývalé galeje, neviditelná, ale pevná nit, která spojuje bývalé námořníky, admirály, lodníky a rybáře s tropickými oblastmi, to všechno vyvolává takovou atmosféru, tak těžkou a přesto zářivou, že se nám zdá nejen příhodná, ale dokonce podstatná při zrodu vraždy. Zrod je to správné slovo. Zdá se nám zřejmé, že nůž, jenž prořízne mlhu na jakémkoliv místě, kulka z revolveru, jež ji proděraví, musí ve výšce člověka propíchnout kožený měch a postříkat krví tu mlžnou zeď zvnějšku i zevnitř. Kamkoli udeříte, raníte mlhu a ta zaplane krvavými hvězdami. Ať natáhnete ruku, kam chcete (třeba tak daleko od vašeho těla, že už není vaše), neviditelnou, osamělou, bezejmennou, zavadí o její hřbet - nebo prsty pevně sevřou silný a vibrující pyj, nahý, horký, zcela připravený, vysvlečný pyj dokera nebo námořníka, která se chystá, rozpálený a ledově chladný, průhledný a vstoje, proděravět hustou mlhu výstřikem semene. (Ty zneklidňující šťávy: krev, sperma a slzy.) Vaše tvář je tak blízko jeho neviditelné tváře, že cítíte červeň jeho vzrušení. Všechny tváře jsou krásné, zjemnělé, očištěné nejasností, sametové nepostřehnutelnými kapičkami usazenými na lících a ušních boltcích, ale těla mohutní, těžknou a nabírají mimořádnou sílu. Pod kalhotami z modrého plátna (dodejme, abychom se vzrušili, že dokeři stále ještě nosí kalhoty z plátna rudého, podobné, pokud jde o barvu, spodkům galejníků) si dokeři a dělníci z přístavů podvlékají ještě jedny, které těm prvním dávají tíhu oděvu soch..."

Querelle z Brestu je námořník z lodi Mstitel kotvící v přístavu Brest, do něhož je zamilován důstojník z této lodi, poručík Seblon. Josef Querelle krade a posléze vraždí, loupí a uniká spravedlnosti, z vražd se očišťuje rituálem pasivní role v sexu (podle jednoho z možných výkladů naopak touží po této formě sexu, a proto musí vraždit, aby měl "právo" na takovou "očistu"). Po celý román není jasné, zda jsou Querellovy příběhy skutečné, nebo to jsou jen představy a fantazie poručíka Seblona, který přemýšlí, co asi Querelle dělá, když odejde z lodi - nakonec to ale není podstatné, podobně jako samotný děj knihy, protože "Genet nevytváří psychologický román, kde by záleželo na psychologické soudržnosti, ale psychický mýtus..." - V. Jamek.

 Existuje i filmová a divadelní verze románu.

 V knize Deník zloděje líčí Genet své toulky po Evropě, život mezi zloději, tuláky a žebráky, lásku k jednorukému Stilitanovi (který jej nikdy nemiloval). Podle určitého názoru je to vrchol Genetova díla, podle druhého "snůška obrácených moralit", kterou zdaleka převyšuje "Pohřební obřad" nebo "Querelle z Brestu". V češtině existuje překlad vydaný v roce 1992 v edici Reflexu, který je podle Václava Jamka nepřesný, špatný a plný chyb. V šedesátých letech vyšla ještě rozsáhlá recenze s ukázkami od Jana Vladislava ve Světové literatuře, ale jednak to není celá kniha, jednak je velmi obtížně k sehnání.

Ohledně románu Pohřební obřad odkážu případného zájemce na internetovou recenzi, protože jsem jej zatím nečetla: http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=18309 
Tamtéž o Jeanu Genetovi: http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=18307,
Genet ve vztahu k homosexualitě: http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=13205

Genet jako autor je spíš pro náročnější čtenáře a je to napoprvé trochu náročné čtení i jinak - když jsem začala číst Querella, byla asi na straně 25, a Querelle chodil po přístavu se zločinem v očích a košilí, z níž odkapávalo sperma, rděla jsem se až za ušima a říkala si, že TOHLE přeci nemůžu dočíst do konce, ale dočetla jsem, a jsou to nádherné a strhující věci. Vzhledem k souvislostem mezi jednotlivými díly a nutnosti napsat alespoň minimum k samotnému autorovi (samozřejmě by se k němu dalo napsat mnohem více) jsem všechna díla shrnula takto najednou. Za pozornost stojí i jeho divadelní hry, třebaže v nich homosexualita manifestována není. "Pohřební obřad" lze sehnat v obchodech, protože vyšel poměrně nedávno, Querelle a Deník zloděje jsou jen k vypůjčení v knihovnách.