Bauman, Václav: Paci, paci pacičky

Humoristické dílko o dětství a dospívání homosexuálně orientovaného kluka v době reálného socialismu, podle všech anotací "na svou dobu nebývale přímočará zpověď homosexuála", o rodině ovládané despotickým otcem funkcionářem, o zkušenostech, zážitcích a láskách. Hlavní hrdina, vypravěč, po celou novelu vystupuje poněkud infantilně, ale to slouží ke zvýraznění komického efektu. Třebaže na několika místech čtenáře zamrazí, z valné většiny se u čtení řehtá, až mu tečou slzy.

Pro ilustraci pár úryvků:

"Všechno začalo tím, že mojí babičce spadl v rychlíku Praha-Chomutov kufr tím okovaným rohem. Od té doby se jí svět posunul o šest hodin dopředu a my jsme trpěli. ... Vždycky si povídala nahlas a tentokrát jsme se z jejího monologu dozvěděli, že jí spadl, když jela od nás z Chomutova, kde kradla v lese plaňky na plot, ten kufr na hlavu a že v tom kufru vezl nějaký pán borůvkové kompoty a ty babičce zničily baloňák ... Byli jsme v Počernicích v šest večer a ona říkala: "Děti, děti, cože jedete takhle na noc?" Kufr jí totiž porouchal hlavu a ona žila o půl dne a půl noci dopředu .... Jaké bylo naše překvapení, když jsme už ve čtyři ráno museli snídat a v devět obědvat. V poledne byla večeře a pak jsme museli dělat, jako že lezeme do postele. "Mamince by bylo líto, že se tu dobře nechováme", říkal otec a my jsme se tvářili v tom parnu, že nám to nevadí a že jsme v posteli rádi."

"Otec mi napsal, že mne bude celá rodina čekat na nádraží Praha-Těšnov, kam měl přijet celý kurs ruského jazyka. Už jsem stál na nádraží, ale otce, matku ani Naděždu jsem neviděl. Chtělo se mi na záchod, a tak jsem šel do dveří MUŽI, kde stál jeden pán. Postavil jsem si batoh kousek od žlábku a začal čůrat, ale on vůbec žádnou moč ze sebe nevypouštěl a jen se na mne ze strany díval. Potom se ke mně obrátil a začal se svým krásným přirozením kroutit stále dokola, jako kdyby ho na mě chtěl odhodit. Zatočila se mi hlava, vzpomněl jsem si na Pavla Kostelku a říkal si, jak je to strašné, že pro mne za chvíli přijde do haly otec a odveze mne do Horních Počernic ke hromadě hnoje a já tu musím toho velkého muže nechat, aby tady byl tak sám, když by sám být nemusel a měl by mě. Rychle jsem si nahoru vytáhl zip a šel do haly. Tam stála matka, otec a Naděžda. Matka mi řekla, když spatřila, jak jsem rudý: "Krásně ses na kurzu ruského jazyka opálil. Jaké to bylo?"

"Když jsem vešel do toho bytu, ze kterého jsem znal pouze Jindřichův pokoj a předsíň, kde ležel pes Čenda, tak už jsem nikam jinam nesměl jít, protože tam bydlela ještě Jindrova maminka, jeho bratr s manželkou a třemi dětmi a ti všichni chtěli, aby Jindra šel od nich pryč a vzal si i Čendu. A když jsem tam ležel na uzoulinkém gauči s hubeným Jindrou, tak jsem byl jeho spojenec: cítil jsem, jak panelovými studenými zdmi prolézají nenávistné myšlenky od Jindrova bratra a jeho ženy a jak si o nás ti dva šeptají a říkají si, co jsem to za člověka, že mne tam dovedl, a v té chvíli jako by tam náhle stála u Čendy v předsíni i moje babička, a to jsem musel vstát třeba v jednu hodinu v noci a modlit se, aby byl dole otevřený aspoň jeden vchod, protože jsem musel odjet zpátky do Karlína, tak moc silně jsem cítil ty myšlenky Jindřichova bratra. Nikdy jsem ho neviděl. Ani nikoho jiného z toho bytu jsem nepotkal - a pořád tam kolem mě jezdily zlé čáry, které mě vypuzovaly pryč z toho šestého patra..."

Díky naivnímu dětskému popisu nevyznívají žádné pasáže (i ty "ostřejší") nějak oplzle nebo vulgárně. Hlavní hrdina sám sebe nijak neřeší, bere se takový, jaký je, a vůbec se nezabývá myšlenkou, že by měl být jiný (nakonec proč taky?). Na rozdíl od jiných knížek s dětským vypravěčem jsou ale o dost drsnější popisované okolnosti - žádná poklidná idylka to není. Podle mého názoru by tahle knížka plná humoru postav z lidu a skvostných nápadů obstála třeba vedle Škvoreckého nebo podobných knih. Jediná její vada je, že se hodně těžko shání a knihovny ji většinou ani nevedou.

Napsaná byla v roce 1984, v roce 1987 vyšla jako samizdat, v roce 1985 v Revolver Revue, po revoluci v nakladatelství Scéna roku 1990. Z jedné zmínky na internetu jsem vyrozuměla, že Václav Bauman je pseudonym, takže nemá smysl hledat informace o člověku tohoto jména.