Určité dispozice k bisexualitě má asi většina lidí. Lidský zárodek má základy obou pohlaví dobře patrné až od třetího měsíce a teprve poté nabývá zřetelné povahy pohlaví chromozomálně určené a základy druhého pohlaví jsou potlačeny. Až do puberty jsou bisexuální projevy téměř fyziologické.
Na rozdíl od transsexualismu, kdy základem pro diagnózu je zcela obrácená pohlavní identita, přičemž sexuální orientace má podružný význam, u homosexuálů je naopak základem diagnózy obrácená sexuální orientace; přítomnost ostatních jevů jen částečně pozměněné pohlavní identity má význam podružný.
Téma homosexuality je velmi široké a na těchto stránkách se pokoušíme dostat co nejblíže jádru věci. V osvětových pořadech a knihách bylo napsáno a řečeno spousta slov o tom, že homosexualita není nemoc, že je vrozená, neměnná a neléčitelná. Ale není-li to nemoc, co to tedy je? Kde se bere, čím je určená, kde je její centrum?
Příčiny homosexuální orientace nejsou ještě zdaleka dořešenou otázkou. Po mnoho desetiletí se pracuje na výzkumech sexuální orientace lidí a zvířat, ale již dnes je jasné, že homosexualita má původ ve složitém souboru psychických, genetických, hormonálních a embryogenetických faktorů.
Homosexualitou rozumíme sexuální orientaci na osoby stejného pohlaví. Je to celoživotní, neměnný a nositelem nezapříčiněný a nezvolený, tedy nezaviněný stav, jenž je charakterizován tím, že nositel tohoto stavu je pohlavně přitahován a vzrušován osobou stejného pohlaví.
Podle publikovaných výsledků průzkumu sexuálního chování občanů ČR (Weiss 1999) bylo potvrzeno, že ve zkoumaném souboru (862 žen a 857 mužů) jsou postoje respondentů k homosexualitě ovlivněny pohlavím, religiozitou, věkem, vzděláním a velikostí místa bydliště.
Samozřejmě i homosexuálové trpí sexuálními poruchami - dysfunkcemi a i oni se s nimi obracejí na lékaře, avšak ne zdaleka tak často jako heterosexuálové. Nasvědčují tomu výzkumy provedené v minulých letech v USA.
K určení přesného počtu homosexuálů ve společnosti bohužel není reálné sestavit reprezentativní vzorek populace, tento vzorek sexuologicky vyšetřit a očekávat, že získáme pravdivé údaje o sexuálním prožívání daných osob, a tak budeme moci jejich sexuální orientaci správně diagnostikovat.
Homosexualita (homoerotika, homofilie). Podle sexuologického slovníku se o homosexualitě dozvídáme, že se jedná o eroticko-sexuální zaměření na jedince stejného pohlaví. Zde jsou nejpoužívanější pojmy.
Lékař-sexuolog přichází často do kontaktu i s rodiči homosexuálů, což je velmi důležité a prospěšné. Výchozím bodem spokojeného a nenarušeného vývoje člověka je rodina, což platí bez ohledu na sexuální orientaci. Dokáží-li vlastní rodiče přijmout své dítě takové, jaké je, je to pro dítě velký životní vklad.
Příčiny homosexuální orientace nejsou ještě zdaleka dořešenou otázkou. Po mnoho desetiletí se pracuje na výzkumech sexuální orientace lidí a zvířat, ale již dnes je jasné, že homosexualita má původ ve složitém souboru psychických, genetických, hormonálních a embryogenetických faktorů.
Když přestala být homosexualita chápána jako “zvrhlost a nemravný rozmar odporného chtíče” a začala být později posuzována jako porucha sexuálního zdraví, cítili se lékaři být povoláni k léčení této menšinové odchylky. V současné době je homosexualita v civilizované části planety vyškrtnuta ze všech seznamů sexuálních deviací a je chápana jako jedna ze sexuálních alternativ.
Sexuální orientace je tedy neměnná. Její vyhraněnost není u každého stejná, a tak aspoň u některých lidí lze její zevní projevy, tedy chování, poněkud usměrnit. Jedná se o lidi stojící na prahu bisexuality. U takových lidí je možné se pokusit o jejich sexuální adaptaci, která je velmi složitá a náročná na vůli, myšlení a odhodlání samotného člověka.
Příčiny homosexuální orientace nejsou ještě zdaleka dořešenou otázkou. Po mnoho desetiletí se pracuje na výzkumech sexuální orientace lidí a zvířat, ale již dnes je jasné, že homosexualita má původ ve složitém souboru psychických, genetických, hormonálních a embryogenetických faktorů.
První mediálně známá chirurgická změna pohlaví byla provedena v roce 1952 v Dánsku, více či méně úspěšné operace tohoto typu se ale uskutečnily již ve 20. a 30. letech v Německu a čeští lékaři první provedli v roce 1942 v Praze. Podle dokladů z archivu Sexuologického ústavu při 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy šlo o přeměnu ženy v muže.