Yves Saint-Laurent

Druhý lednový týden roku 2002 toho byly plné noviny. Král světové módy oznámil svůj odchod do důchodu. Když se ale na klinice Jarsaillon v alžírském Oranu 1. srpna 1936 Yves Henri Donat Mathieu-Saint-Laurent narodil, nikdo, ani jeho šťastní rodiče, netušil, že k jeho postýlce nepřišly sudičky, nýbrž Její Veličenstvo Móda.

Přišla po špičkách a tajně. Lidé měli tehdy jiné starosti. Na terasách kaváren bylo plno a všichni četli místní deník, který velkými titulky oznamoval, že německý führer právě zahájil berlínské olympijské hry a Goebbels pronesl projev o míru. V předměstském kině vzdychala na plátně Danielle Darrieuxová v náručí Charlese Boyera a do tmy zhasnutého sálu svítily bílé kapesníčky. Na plese v centru města spustila hudba vídeňský valčík. Uběhne sotva třicet let a Yves Saint- -Laurent začne diktovat světu své představy o eleganci a kráse. Jednou prohlásí: "Tvořil jsem pro svou epochu a pokusil se odhadnout, jaká bude budoucnost."

DĚTSTVÍ V ALŽÍRSKU

Yvesova matka Lucienne se podobala filmové hvězdě. Měla zajímavý, belgicko-španělský původ a bohaté příbuzné. Už jako malá se naučila pohybovat v nejdražších hotelích. V Imperialu v Annecy, evianském Royalu či v canneském Martinezu se chovala jako doma. V roce 1935, kdy se na bulváru Seguin seznámila s Charlesem Mathieuem Saint-Laurentem, jí bylo devatenáct. Musel to být krásný pár: on šestadvacetiletý právník, vysoký, sportovně založený mladý muž, který řídil pojišťovací společnost a zároveň vlastnil síť biografů v Maroku, Tunisku a Alžírsku, ona půvabná žena s velkýma, decentně nalíčenýma očima, nevinná koketka s vystupováním dámy, jíž se dostalo solidního vzdělání na jedné z pařížských soukromých škol.

Yves byl první ze tří dětí, které se manželům narodily v rozpětí devíti let. Jeho nejstarší dětská vzpomínka se datuje do doby, kdy mu bylo pět let: "Byli jsme tenkrát kousek za Oranem, na venkově. Tatínek nebyl doma a maminka se rozhodla jít na ples na jednu americkou základnu. My, děti, jsme ji spolu se služebnictvem tajně sledovaly: chtěly jsme vidět maminku tančit. Okna byla vysoko, a tak mě jedna služebná zvedla nahoru a já jsem mohl pozorovat maminku přímo v plesovém sále." Ten večer měla na sobě šaty z černého krepdešínu, které jí harmonicky odhalovaly ramena. Do dekoltu měla vetknutou kytičku čerstvých sedmikrásek, chrp a vlčích máků a místo náhrdelníku si vzala jen prostou černou sametovou pásku, na níž visel křížek. Yves na tyto detaily nikdy nezapomněl.

Vztah k výtvarnému umění nevznikl náhodou, formoval se po celou dobu dětství a dospívání. "Vidím život očima dítěte. Proto nestárnu. Život je moje řemeslo, v němž pokračuje mé mládí a do něhož si promítám všechny své sny, vzpomínky a myšlenky," řekl u příležitosti svých padesátin. Jako kluk četl a oblíbené knihy dokonce ilustroval - jako v případě Flaubertovy Paní Bovaryové. V sobotu 6. května 1950 navštívil v Oranu městské divadlo a viděl v něm Jouvetovo jevištní zpracování Molierovy Školy žen, které se hrálo v dekoraci scénografa Christiana Bérarda. Byl jím doslova okouzlen. Když se vrátil domů, vystříhal z tvrdého kartónu postavičky, oblékl je do kousků látek a pak s nimi hrál svým mladším sestrám loutkové divadlo.

Divadelní kostým charakterizující postavu se stal předobrazem jeho módních kolekcí. "Žena, jež nenašla svůj styl, která se necítí dobře ve svých šatech a jež s nimi nežije v souzvuku, je nemocná," řekl v roce 1982 v rozhovoru pro jeden módní časopis.

Vedle divadla se tříbil jeho výtvarný vkus. Matisse, Buffet, Mondrian, Picasso, čtveřice malířů, jejichž obrazy se staly inspiračním zdrojem a výrazně ovlivnily Saint-Laurentův pohled na módu jako takovou. Jejich vliv však vznikal postupně, jako by každý z nich potřeboval v jeho mysli dozrát. V roce 1954 konečně složil maturitu na oranském lyceu Lamoriciere. V té době si už dopisoval s Michelem de Brunhoffem, ředitelem časopisu Vogue, kterému pravidelně posílal návrhy divadelních kostýmů a módních kreací. Bylo proto zcela přirozené, že kroky osmnáctiletého mladíka vedly rovnou do Paříže. Byl prosinec, když vystoupil z vlaku na jednom z pařížských nádraží. Město, "pevnost, kterou se chystají dobýt všichni mladí lidé z venkova", jak napsal Balzac, mu leželo u nohou.

KONEČNĚ PAŘÍŽ!

Hlavnímu městu módy vládl v polovině padesátých let triumvirát: Coco Chanelová se svými střízlivými pohodlnými modely a měkce vypracovanými kabátky, Christian Dior s historizujícím stylem "new look" a Cristobal Balenciaga s večerními šaty ve tvaru tuniky. I když po letech úpadku a ekonomických problémů spojených s válkou doba módě přála, noví mladí návrháři se prosazovali jen obtížně. Jediný způsob, jak proniknout do světa haute couture, bylo nastoupit do zavedeného salónu a začít od píky. Anebo se případně pokusit prosadit v nějaké módní soutěži vyhlašované nejrůznějšími institucemi, jimž vévodil Secrétariat de la laine.

Yvesu Saint-Laurentovi se to podařilo na první pokus už v listopadu roku 1954, kdy ze 6000 návrhů zvítězil jeho návrh koktejlových šatů z černého krepdešínu (mimochodem první cenu za nejlepší kabát tehdy získal jedenadvacetiletý Karl Lagerfeld), které byly jakousi volnou replikou někdejších matčiných plesových šatů. Když si Yves přišel cenu převzít do luxusní restaurace Maxim's v ulici Royal nedaleko place Concorde, Michel de Brunhoff ho představil svému nejlepšímu příteli, jímž nebyl nikdo jiný než Christian Dior. Dveře do velkého světa se rázem otevřely. "Včera přišel mladý Saint-Laurent. K mému úžasu z padesáti návrhů, které mi přinesl, nejméně dvacet jich vypadalo jako od Diora. V životě jsem nepotkal nikoho tak talentovaného," napsal Brunhoff jedné přítelkyni do Itálie. Christian Dior neváhal a okamžitě Saint-Laurenta přijal jako asistenta, takže osmnáctiletý mladík se mohl 20. června 1955 vydat do avenue Montaigne, kde se nacházelo Diorovo království.

V čísle třicet byla skutečná pevnost, před níž se nechávali fotografovat turisté. Maison Dior byl otevřen 12. února 1947 a v roce 1955 čítal sedmadvacet ateliérů, v nichž pracovalo více než tisíc lidí proti původním šedesáti. Zdá se to neuvěřitelné, ale jen za rok 1954 představovala jeho výroba 49 procent z celkové produkce francouzských módních salónů. K tomu musíme ještě připočítat parfémy Dior, kožešiny Dior, punčochy Dior, boty Dior ... Ideální místo pro talentovaného, dychtivého a ambiciózního mladíka, jehož návrhy dámských šatů jednoduchých linií vzbudily okamžitě pozornost. A tak když Christian Dior o dva roky později zemřel v italském Montecatini na infarkt, Yvesa Saint-Laurenta pověřili řízením jeho obrovitého podniku. Měl pouhých jedenadvacet let a stal se tak nejmladším ředitelem velkého módního salónu na světě.

Už první kolekce, s níž se veřejnosti představil v lednu roku 1958 a kterou nazval Trapeze, mu vynesla mezinárodní cenu Neiman Marcus Award. V následujících třech letech připravil pro firmu Dior celkem sedm módních kolekcí. Ta poslední se jmenovala Pružnost, lehkost a život. Novinářka Helena Cingriaová si všimla, že se Saint-Laurentovy šaty začínají čím dál víc podobat obrazům. "Díky němu se objevila vysoká a pružná bytost, která jako by se zrodila z dechu Botticelliho nymf. Podobá se umbrijským dívkám-květinám, s tělem, jež se dobře cítí v průhledných šatech v barvách duhy ..." Bylo jen otázkou času, kdy se osamostatní a založí vlastní podnik. Došlo k tomu počátkem roku 1961, kdy firmu opustil a o půl roku později oznámil otevření vlastního salónu, do něhož ho doprovodili tři bývalí blízcí spolupracovníci Christiana Diora: manekýn Victoire, Claude Licard a Gabriella Buchaertová. V prosinci téhož roku představil veřejnosti šaty označené číslem 00001, ušité pro Patricii Arturo Lopez Wilshawovou. Grafik Cassandre pro něj vytvořil logo složené ze tří propletených zlatých písmen: YSL. Na trůn uprázdněný Christianem Diorem usedl Yves Saint-Laurent, aby jako jediný dokázal konkurovat Coco Chanelové a aby po její smrti v roce 1971 a po smrti Balenciagy o rok později definitivně převzal žezlo vlády nad světovou módou. Cesta vzhůru mu trvala pouhých sedm let. Teď už mu zbývalo jen se tam udržet.

PANÍ MÓDA

Čím vlastně Yves Saint-Laurent ovlivnil světovou módu? Co přinesl nového? Jak to, že se dokázal tak prosadit? Nová byla především filozofie, s níž vtrhl na předváděcí mola. "Zpočátku je člověk příliš spokojen, má příliš mnoho nápadů, a především moc nemyslí na ženy, myslí hlavně na to, jak uspokojit vlastní dar tvorby a jak kráčet kupředu. Nejtěžší je najít společnou linii kolekce nebo díla a nenechat se svést ze správné cesty. Odhadnout nařasení látky, aniž by tím člověk zradil ženské tělo. Šaty se na něm musí pohybovat. Měl jsem v sobě Diorovu přísnost, splývavost Chanelové mi byla cizí."

S první převratnou věcí v ženském oblékání přišel na módní přehlídce v lednu roku 1966, kdy své manekýnky oblékl do mužského smokingu. "Žena je v kalhotách svůdná jen tehdy, nosí-li je žensky. Ne jako George Sandová. Kalhoty, to je koketérie, další z půvabů, nikoli známka rovnosti nebo osvobození. Svoboda a rovnost se nedají koupit spolu s kalhotami, je to stav ducha." Svou kolekci dámských kalhot obohatil v roce 1968 o kalhotový kostým. Vznikl tak styl "On", který kritika označila za "velmi ženský a velmi mužský". "Chci pro ženu najít ekvivalent mužských šatů," prohlásil Saint-Laurent na tiskové konferenci. Ještě předtím však přišel s kolekcí inspirovanou pop-artem a setkáním s Andym Warholem.

Inspirace výtvarným uměním ostatně provázela celou Saint-Laurentovu tvorbu. V jeho prvních kolekcích lze vystopovat vliv naivního a následně pak afrického umění. Později se už zcela jasně projevil vliv Mondrianův a Matissův, který dominoval kolekcím sedmdesátých let. V osmdesátých letech to byly hlavně van Goghovy Slunečnice, jež se objevily na řadě modelů. Saint-Laurent se ovšem nevyhýbal ani literárním vlivům. V roce 1979 představil veřejnosti kolekci vytvořenou na počest Apollinaira, Cocteaua, Aragona, a dokonce Shakespeara. O deset let později přišel s kolekcí nazvanou "Hrozny hněvu" podle slavného Steinbeckova románu. Nebál se použít jasné, někdy až křiklavé barvy, jimiž často akcentoval exotičnost svých modelů.

Už v lednu roku 1966 přišel s kolekcí transparentních látek a obnažil ženská ňadra. Byl z toho samozřejmě skandál. Saint-Laurent se bránil: "Náhle jsem si uvědomil ženské tělo, začal jsem se ženou vést dialog a pochopil, co je to moderní žena." O dva roky později přišel s první kolekcí "safari look". S košilemi se spoustou kapes a podobně řešenými kalhotami. Nebál se dokonce krátké kalhoty použít ke smokingovému saku. Skutečným průlomem byla v roce 1976 jeho kolekce "Ruská opera-balet". Saint-Laurent o ní řekl: "Nevím, jestli je nejlepší, ale je nejkrásnější." A Bernardina Morrisová o ní do listu New York Times napsala: "Revoluční kolekce, která v módě změní běh světa." V průběhu let se rovněž nechal inspirovat některými herečkami. Tak třeba v roce 1968 přišel s módou ve stylu Marlene Dietrichové, velký vliv na jeho tvorbu měla i Romy Schneiderová a Catherine Deneuvová, která se stala jeho blízkou přítelkyní a pro niž navrhoval i kostýmy k řadě filmů.

Po vzoru Diora a Chanelové uvedl Saint-Laurent na světový trh i parfémy. Ten první, stručně nazvaný Y, který se objevil na veřejnosti poprvé v roce 1964, sklidil ještě špatné kritiky, ale následující, jako třeba "Eau libre" nebo "Opium", si už v konkurenčním světě parfémů definitivně vydobyly pevné místo. Ani v této oblasti se však Saint-Laurent nevyhnul skandálům. V roce 1971 pózoval nahý fotografovi Jeanloupu Sieffovi při reklamní kampani své první pánské toaletní vody. Šokovaným novinářům lakonicky sdělil: "Jsem připraven udělat vše, abych se prodal." S parfémem Champagne narazil na odpor vinařů, kteří ho žalovali pro porušení značky, a soudní spor se táhne prakticky dodnes. Skandály ovšem jen přispěly k reklamě a nijak nemohly ohrozit růst Saint-Laurentovy popularity. Když v roce 1992 slavil v opeře Bastila třicet let své existence, představoval majetek jeho impéria tři miliardy franků, z nichž 82 procent šlo na vrub parfémů. Na jejich přípravě a výrobě pracovalo 2993 lidí, zatímco v módním salónu jen 533. O rok později sice musel část výroby parfémů prodat společnosti Elf-Sanofi, ale jeho pozicí módního tvůrce to nijak neotřáslo.

KDO TO BYL?

Není to náhodná otázka. Yves Saint-Laurent je samozřejmě králem módy, o tom není pochyb. Ale jaký je jako člověk? Jak se dokázal adaptovat na svět, v němž na jedné straně září reflektory a na druhé panuje temnota konkurenčních bojů a bezohledného zápasu o světový trh? Stručně řečeno obtížně. Homosexuální skandály, alkohol, prášky, a dokonce i drogy, to vše jsou rekvizity divadla, jemuž se říká nepřeložitelným francouzským termínem haute couture. Divadla, v němž se točí obrovské sumy peněz, které často rozhodujícím způsobem determinují jeho aktéry. V případě Yvesa Saint-Laurenta nebyly ovšem peníze tím, co by o jeho životě rozhodovalo. Jeho rodiče byli natolik bohatí, aby mu dali do vínku bezstarostnost o materiální stránku života. Proto mohl v rozhovoru s novinářkou Laurence Benaimovou prohlásit: "Neznám výšku svého bohatství. Je příjemné moci si koupit všechno, co člověk obdivuje. Nikdy jsem nebyl chudý. Peníze mě nezajímají. Důležité je mít je."

Osobní dispozice, labilita nervové soustavy a přílišná senzitivita ho už v roce 1960 přivedly na psychiatrickou kliniku, kde se šest týdnů léčil z hlubokých depresí. Jeho matka na to vzpomíná: "Bylo to příšerné. On, vždycky tak elegantní, tak starající se o svůj vzhled - a v takové izolaci! Vzali mu všechno, dokonce i toaletní potřeby. Nejedl. Byl vyčerpaný. Potají ho zvenčí fotografovali. Zničili ho, aby z něj mohli udělat případ." Je pravda, že v následujících třiceti letech se nic podobného neopakovalo a další záchvat depresí se dostavil až v roce 1991. To už však Saint-Laurent zcela veřejně mluvil o alkoholu a závislosti na kokainu: "V poslední době jsem se velmi změnil. Dnes jsem silnější, daří se mi mnohem líp a beru mnohem míň léků. Jsem klidnější. Zbavil jsem se závislosti na kokainu a alkoholu. Vidím svět takový, jaký je. Celé to trvalo sedm let. Byl to osud. Jednoho dne jsem si zlomil ruku. Vůbec jsem si to neuvědomoval. Dokonce jsem ani necítil bolest. Můj sluha Boujemaa mi řekl, že to takhle nemůžeme nechat. Zavolali jsme pohotovost. Detoxikace trvala dva týdny. Vyšel jsem z ní absolutně šťastný ..."

V roce 1958 se Saint-Laurent seznámil s o šest let starším novinářem Pierrem Bergém, který se narodil na ostrově Oléron a do Paříže přišel v roce 1948, aby řídil vzestup malíře Bernarda Buffeta. Po úspěchu první Saint-Laurentovy kolekce mu mladý novinář přišel poblahopřát. O pár dnů později spolu povečeřeli v módní restauraci Cloche d'Or v ulici Mansart pod Montmartrem. Tak začal dlouholetý vztah, jenž nebyl jen vztahem milostným, ale také partnerským. Vztahem tvůrce s uměleckým ředitelem a společníkem, jímž se později Bergé v Saint-Laurentově módním domě stal. Bez něj by Saint-Laurentovo království nikdy nebylo tím, čím dnes je. A pokud v Saint-Laurentově životě existovala nějaká jistota, pak to byl kromě rodičů právě Pierre Bergé.

Saint-Laurent měl samozřejmě se svou homosexualitou problémy už v rodném Alžírsku: "Měl jsem anonymní milence. Araby. Všechno jsem dělal tajně. Ve strachu. V příšerném strachu, který ve mně zůstal ještě dlouho potom. Být homosexuálem v Oranu bylo jako být vrahem. Nikdy jsem se nesvěřil ani svým rodičům, ale později jsem věděl, že je jim jasné, kdo jsem. Matce dřív než otci ... Když jsem dostával Řád čestné legie, otec byl nesmírně dojatý. V jednu chvíli jsem se s ním ocitl o samotě a rozplakal jsem se. A řekl jsem mu: ,Tatínku, víš, kdo jsem. Možná sis přál, abych byl opravdu muž a abych se postaral o pokračování našeho jména.' Odpověděl mi: ,To není vůbec důležité, chlapče.' K tomuto rozhovoru došlo v roce 1985. Nikdy předtím jsme o tom spolu nemluvili."

Je ovšem zajímavé, jak tento homosexuálně orientovaný člověk pohlíží na ženské tělo: "Pracuji vždycky na živé manekýnce. Vidím, jak na ní šaty pomaličku dostávají tvar. Vidím, jak jimi prostupuje světlo. Když vidím krásné šaty nebo krásnou ženu, mohu velmi rychle postupovat kupředu. Bez manekýnek nedokážu nic rozhodnout...

Yves Saint-Laurent pomohl povýšit módní tvorbu na roveň umění. Když se v lednu roku 1988 objevily na předváděcím molu manekýnky oblečené v šatech inspirovaných Picassovými a Braquovými kubistickými obrazy, světu se zatajil dech. Jako kdyby móda vkročila do jedenadvacátého století o dvanáct let dřív. Možná tohle je odpověď, kdo je Yves Saint-Laurent. On jediný může o ženách prohlásit: "Vytvořil jsem jejich minulost a nabídl jsem jim budoucnost. To bude trvat i po mé smrti ..."