Původ homosexuality ve starověkém Řecku

Tato kapitola se z dnešního pohledu jeví jako bezpředmětná. Odpověď na otázku Jak se ve starověkém Řecku vzala homosexualita? je jednoduchá. Stejně jako všude jinde se i tam rodila určitá část obyvatelstva takto orientovaná. Dobové prameny však nabízejí i jiné, dobové vysvětlení.

Platón zařadil do svého Symposia Aristofanovu řeč obsahující originální koncepci: "za dávných dob" neměli lidé současnou podobu, nýbrž se jednalo v podstatě o jednotu dvou dnešních lidských bytostí: každý měl dvě hlavy, čtyři ruce, čtyři nohy a dvojí pohlavní ústrojí (buď rozdílná, pak se stvoření nazývalo androgyn, nebo stejná, pak se jednalo prostě o muže nebo ženu). Tyto poměrně silné kreatury se pokusily o útok na Olymp a svržení božstva. Při zvažování trestu po potlačení této revolty si bohové uvědomovali, že nemohou lidi vyhladit jako předtím giganty, neboť tím by se připravili o veškeré oběti, které jim lidé přinášeli. Rozhodli proto každého člověka přepůlit (a zmenšit tak jeho sílu), čímž po několika dodatečných úpravách (otočení obličeje do směru řezu a přesunutí genitálií tamtéž) vznikli dnešní lidé. Ti ovšem pociťovali potřebu spojit se se svou bývalou druhou polovinou.

"A tu všichni mužové, vzniklí roztětím onoho celku, který se tehdy nazýval androgyn, jsou milovníci žen a z tohoto druhu pochází většina cizoložníků a také všechny ženy milovné mužů a cizoložné vznikají z tohoto druhu. Ale ženy, které jsou částí původní celé ženy, ty si nevšímají valně mužů, nýbrž spíše jsou obráceny k ženám a z tohoto druhu vznikají milovnice žen. Kdo jsou však částí původního muže, touží po mužském pohlaví, a pokud jsou malými chlapci, milují muže, poněvadž jsou úseky mužské bytosti, a rádi vedle mužů lehají a s nimi se objímají to jsou nejlepší z chlapců i jinochů, poněvadž jsou svou přirozeností nejmužnější. Někteří ovšem o nich říkají, že jsou nestoudní, ale to není pravda neboť to nečiní z nestoudnosti, nýbrž puzeni svou nebojácností, statečností a svým mužstvím, milujíce to, co je jim podobno. Velikým důkazem té věci jest toto: když dorostou, jedině takoví se stávají muži platnými pro veřejný život." Tento konstrukt, který může na první pohled vypadat jako výplod bujné fantazie, je alespoň podle mého názoru krásným podobenstvím vysvětlujícím potřebu lásky. Svým způsobem předchází poznatek moderní vědy o přirozenosti homosexuality a odpovídá tím i na otázku po jejím vzniku. Jiný, ne už tak snadno řešitelný problém, se však vynořuje vzápětí: Proč byla homosexualita tolerovaná?

Zde se můžeme opět poučit u Platóna, tentokrát však v Zákonech. Přestože se zde k homosexualitě staví o poznání nepříznivěji než v ostatních svých dílech ("je třeba mít na mysli, že rozkoš toho druhu je dána podle přírody ženskému a mužskému pohlaví vstupujícímu do společenství plození, kdežto styky mužů s muži nebo žen s ženami jsou proti přírodě a je to svrchovaný pych, způsobovaný bezuzdnou choutkou." ), bere ji jako fakt. Vinu za rozšíření stejnopohlavních svazků a jejich legálního statusu v Řecku přisuzuje Kréťanům: "A ať se má o takových věcech myslet žertovně nebo vážně, tu všichni vytýkáme Kréťanům báji o Ganymédovi, že oni si ji vymysleli když se o jejich zákonech ujala víra, že je dostali od Dia, že k nim přidali tuto báji, obviňující Dia, aby mohli říci, že následují boha, i když užívají této rozkoše."
Kréťané však jistě nebyli jedinými původci mentality umožňující zahrnutí homosexuálních vztahů mezi běžné vzorce chování. Příčiny je třeba hledat také (a spíše) v sociálních poměrech archaického období. Žena zde byla méněcennou bytostí určenou k obstarávání domácích prací. To vedlo k tomu, že vně svého domu se muž setkával nejčastěji zase s muži, účastníky večerních pitek byli výhradně muži a stejně tomu bylo i při sportovních akcích, kde navíc atleti nenosili žádný oděv. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že zde neexistoval žádný náboženský kodex odsuzující homosexualitu, jak tomu bylo např. u Židů (naopak řečtí bohové se nevyhýbali stykům se stejným pohlavím, jak jsme už viděli na Diově příkladu). Tato absence morálních zábran a prakticky všudypřítomná příležitost pak k nevýjimečné povaze homosexuality nutně přispěly.

Dalším činitelem vyvolávajícím v tehdejší společnosti tolerantního ducha byly činy hrdinů inspirované láskou k jiným mužům. Zde je třeba na prvním místě jmenovat dvojici Aristogeitona a Harmodia, kteří se v klasických Athénách těšili pověsti tyranobijců. Jejich příběh zaznamenal Thukydides, podle jehož podání zorganizoval Aristogeiton puč proti Hippiově samovládě (514 př. n. l.), protože tyranův bratr Hipparchus se dvakrát pokusil svést Aristogeitonova milence Harmodia. Kvůli nedokonalé konspiraci se akce nezdařila zcela Hipparchus byl sice zabit, avšak tyran nikoli, o život přišli naopak oba partneři a Hippias poté svou tyranii značně zostřil (po čtyřech letech však skončil i on). Přesto se však později, v demokratických Athénách, rozvinul skutečný kult této dvojice, jejich potomkům byly prokazovány mimořádné pocty a vzpomínání jejich příběhu bylo často užíváno jako lichotka homosexuálním párům.

Zatímco orientace Aristogeitona a Harmodia je doložena historickým pramenem, další, ještě legendárnější dvojici, ji nejspíše přiřkla ústní tradice navzdory skutečnosti (což ovšem neznamená, že by si jich přestala cenit). Jedná se o hrdiny Illiady Achilla a Patrokla, které sice v Homérově podání pojí velmi vřelé přátelství, ale erotické vztahy udržovali pouze s ženami. Přesto byli později, v klasickém období, považováni za prototyp homosexuálního páru.

Bylo by možné uvádět ještě další gaye starověkého Řecka, čímž by ale tato práce poněkud sklouzla k seznamům bulvárního charakteru. Proto jen stručné konstatování, že homosexuální orientace je doložena např. i u Solóna nebo Alexandra Velikého.