Mimoathénská homosexualita

Nejvíce pramenů ke zkoumanému tématu pochází z Athén. Je možné, že se tamní realita, kterou lze tedy popsat dost podrobně (viz třetí kapitola), v některých případech shodovala s tou v ostatních státech, avšak bylo by nezodpovědné athénské výsledky paušálně prohlásit za platné pro celé Řecko. Proto považuji za vhodné nejprve odděleně shrnout to, co víme o homosexualitě v ostatních státech.

Co se týče již zmíněné Kréty, můžeme se poučit v Geografii Strabona z Amaseie, spisovatele období přelomu letopočtu, kde jsou zahrnuty výňatky z díla o čtyři sta let staršího historika Efora, které se jinak nedochovalo. Eforos popisuje krétský způsob svádění: svůdce prozradí přátelům a rodině chlapce, kterého chce svést, ve tří- až čtyřdenním předstihu svůj záměr. Okolí chlapce se naoko brání, ovšem pouze tehdy, má-li svůdce rovnocenné nebo vyšší sociální postavení (pokud tomu tak není, odpor není předstíraný, ale skutečný). Hlavními kritérii při rozhodování svůdce, o koho se má pokusit, nebyla krása, ale inteligence a udatnost. Poté, co byl únos proveden, odebrali se oba spolu s přáteli na venkov, kde žili po dobu dvou měsíců, která byla stanovena zákonem. Milenec zde učil chlapce lovit a žít v přírodě, vštěpoval mu morální hodnoty obecnější povahy a také se s ním miloval. Po návratu do města obdržel chlapec tři dary – sekeru, brnění a pohár na víno –, opět vyžadované právním řádem. Pro přátele uspořádal slavnost, na které mimo jiné vyprávěl intimní detaily z dvouměsíčního soužití. Pokud jej milenec v té době k něčemu nutil násilím, mohl se mu chlapec na této oslavě pomstít. Chlapec, který měl to štěstí, že jej někdo takto unesl, byl poté nazýván parastathentes a ve společenském žebříčku zaujímal vyšší příčku než neunesení.

Od Kréty, kolébky řecké civilizace, přejděme ke Spartě. Ostatně původce spartského zřízení Lykúrgos načerpal značnou část inspirace pro své zákonodárství právě na Krétě, jak nás informuje například jeho životopis z Plutarchova pera. Z tohoto pramene se dozvíme i následující: "Milovníci jinochů měli podíl na jejich dobré i špatné pověsti. Vypravuje se, že když jednou při zápasu řekl chlapec cosi neslušného, byl od představených potrestán i jeho ctitel. Jakkoli ten způsob lásky byl u nich tak obvyklý, že se krásné a šlechetné ženy zamilovávaly i do dívek, přece se u nich nevyskytovala žárlivost, nýbrž muži, kteří si oblíbili chlapce, uzavírali zpočátku spíš vzájemné přátelství a stále usilovali o to, aby milovanou bytost učinili co nejlepší." Nešlo zde tedy o tělesnou lásku, což potvrzuje i další historik, Xenofón, ve Spartské ústavě. Zde hovoří přímo o trestnosti pohlavního styku mezi osobami stejného pohlaví, který byl v mentalitě Sparťanů zakódován jako ohavnost podobná incestu. Na závěr si neodpustil poznámku: "Nejsem však překvapen, že tomu lidé odmítají věřit. Neboť v mnoha obcích nejsou zákony proti těmto choutkám namířeny." Je tedy vidět, že se Lykúrgos na Krétě nepoučil zcela.

Další z Plutarchových životopisů je věnován thébskému vojevůdci Pelopidovi. Obsahuje údaje o válce Théb se Spartou, která vypukla poté, co se Théby Pelopidovou zásluhou zbavily spartské nadvlády. Théby porazily Spartu v bitvě u Tegyr (338 př. n. l.), kde bylo jejich vojsko třikrát až šestkrát slabší než lakedaimonské. Z pohledu této práce je na vítězích od Tegyr zajímavé hlavně to, že jejich Svatý oddíl byl složen výhradně z mileneckých párů (celkem 300 osob). Úspěch této invence, která pocházela od vojevůdce Gorgidy, je zde teoreticky odúvodněn: "... neboť příslušníci kmene a rodu se prý v nebezpečí o sebe navzájem příliš nestarají, kdežto pouto utužené erotickým přátelstvím je nezlomné a nezničitelné, protože jedni z oddanosti k miláčkům, druzí ze studu před milovníky vydrží v nebezpečí při sobě. A není divu, že se před nepřítomným přítelem ostýchají více než před přítomnými jinými osobami, jako např. onen, který již ležel na zemi a nepřítel se ho chystal probodnout, úpěnlivě prosil, aby mu vrazil meč do prsou: ‚Aby se miláček nemusel stydět, až budu mrtev a on uvidí ránu vzadu.‘ (...) Tvrdí se rovněž, že svatý oddíl zůstal až do bitvy u Chairóneie nepřemožitelný." O možnosti využít milostné vztahy mezi vojáky pro zlepšení bojové morálky jednotky hovoří ve svých Symposiích i Platón a Xenofón.

Vyvstává tak otázka, zda byla vůbec v některé části řeckého světa homosexualita zcela nepřijatelná. Odpověď poskytuje Platón ve svém (jistě neúplném) shrnutí situace v Řecku, psaném z pozice athénského občana: "Zásadní nazírání na lásku v jiných obcích jest snadno pochopiti, neboť je jednoduše vymezeno, ale u nás a v Lakedaimónu je složité. V Élidě totiž a u Boiótů , i vůbec tam, kde neznají řečnického umění, platí jednoduchá zásada, že je krásné býti po vůli milovníkům, a nikdo, ani mladý ani starý, by neřekl, že to je ošklivé – z toho důvodu, myslím, aby nemuseli dělat pracné pokusy a přemlouvat mladé lidi řečí, když řečnění jest jejich slabá stránka. Ale v Iónii i jinde na mnohých místech je to pokládáno za ošklivé – všude tam, kde jsou obyvatelé pod vládou barbarů. Neboť u barbarů pro jejich samovládné zřízení je tato věc pokládána za něco ošklivého, stejně jako filosofie a záliba v gymnastice není totiž, tuším, vládcům vhod, aby se v poddaných rodily velké myšlenky nebo silné svazky přátelské a společenské, co obyčejně způsobuje kromě všech jiných věcí nejvíce právě láska. Poznali to ze své zkušenosti i zdejší samovládci, neboť Aristogeitonova láska a Harmodiova věrná oddanost ukončila konec jejich vládě."