Pederastie, erós, běžná praxe a filozofický odkaz

Řecký termín pederasteia označuje citový vztah mezi chlapcem a starším mužem. Obsah tohoto pojmu má více dimenzí a bylo by chybou zde přehnaně akcentovat erotickou stránku. Pokud byl muž morálně a charakterově kladně obdařen, měla nemenší hodnotu role vzoru, kterou plnil ve vztahu k chlapci a vychovával z něj tak řádného a váženého muže ("Neboť vštěpovat lidem to, co je musí vodit po celý život, má-li býti krásný, nedovede ani rod, ani vynikající postavení, ani bohatství, ani cokoli jiného tak krásně jako láska." ). Starší v tomto vztahu byl nazýván erastés, mladší pak erómenos (do češtiny překládáno jako "milovník" a "miláček"). To je ve zkratce teorie pederastie. Nyní se podívejme, jak bývala realizována v praxi.

Za přijatelný věk pro navázání takovéto známosti bylo u erómena považováno rozmezí 12-15 let. Objektem pederastie byl většinou do 17.-18. roku věku, ale leckdy vztah pokračoval i posléze. Dalším zlomovým obdobím byl věk 25-30 let, kdy se od mužů velmi silně očekávalo, že se ožení (společenské normě sexuality asi nejvíce odpovídalo to, co se dnes nazývá bisexualita ). U manželství však nevadilo, pokud sloužilo jen jako zdroj legálního potomstva, a rozhodně muži nebránilo pokračovat v ostatních vztazích. Aristofanés to v symposiu glosuje následovně: "A když dospějí mužného věku, milují chlapce, kdežto o sňatky s ženami a o plození dětí se z přirozeného pudu nestarají a musí k tomu být nuceni zákonem ale stačí jim pospolu tráviti život bez ženění." Nyní tedy nastala vhodná doba stát se erastem. Jak upozorňuje Paul Halsall, v případě erasta si nelze představovat muže nějak podstatně staršího, než byl jeho partner. Zdůvodňuje to jednak tím, že v rámci institucí, kde k seznámení nejčastěji docházelo (gymnázium (=sportoviště), armáda) bylo možné potkat muže zhruba od vrcholu pubertálního do vrcholu produktivního věku, a poté také evidentní skutečností, že v erotickém vztahu se starcem by se asi chlapec necítil "ve své kůži".

Pokud byli partneři vrstevníky, nejednalo se už o pederastii, nýbrž prostě o erós. Toto slovo je nejčastěji překládáno jako "láska" nebo "milostná touha", ale na rozdíl od těchto českých substantiv má v klasické řečtině zřetelnou homosexuální konotaci, na což upozorňuje např. i Robert Flacelière, píšící o tomto tématu z homofobního hlediska. Také eros ve své ideální podobě označuje spíše citový než sexuální rozměr vztahu.

Ve skutečnosti samozřejmě pohlavní styk nebyl ničím neznámým, o čemž svědčí kromě hmotných pramenů (figurálně zdobená keramika) také poznatek o tom, že společnost odsuzovala muže, o kterých bylo známo, že při milování vykonávají pasivní úlohu (Aristofanes pro ně užívá adjektiva europroktos, které znamená něco jako "rozcapený zadek" ). Nerozlišovalo se tedy ani tak mezi homosexuálem a heterosexuálem, jako spíš mezi aktivním a pasivním, z nichž první neměl ve společnosti problémy, zato druhý ano. Z toho je možné usuzovat, že většina párů dbala na to, aby se průběh jejich intimního soužití nedostal na veřejnost a nedošlo tak k zostuzení jednoho z milenců (tedy aby se zdálo, že mezi nimi není nic než zmíněný erós). Tento postoj potvrzuje Plutarchos ve svém díle O lásce: "Láska k hochům popírá smyslnou rozkoš, ale činí tak jen ze studu a strachu potřebuje jakéhosi pláštíku, aby se mohla stýkat s krásou a mládím. Tou záminkou je jí tedy přátelství a ctnost. I posypává se prachem, koupe se ve studené vodě, obrací oči k nebi a hlásá navenek – z obavy před zákonem –, že má jen filozofické zájmy a že si vede rozvážně. V noci pak, když nastane ticho, žeň sladká kyne v nestřežené samotě."

Pasivní role a zženštilost byly dávány na roveň prostituování se, jak o tom svědčí Aischinova řeč proti Timarchovi (který Aischina obvinil, že zradil Athény, když r. 346 př. n. l. podepsal mírovou smlouvu s Filipem Makedonským), kde dokazuje, že Timarchus ztratil pro svůj soukromý život veškerá občanská práva a není tedy k žádným právním úkonům, na příklad právě k žalobě, způsobilý. Stejné právní postavení (tedy žádné) měly i prostituující se osoby. Na této řeči je pozoruhodné také to, že ještě před výčtem právních argumentů zařadil Aischinus úvod, ve kterém ujišťuje, že v žádném případě neodsuzuje princip homosexuální lásky (erós). Jelikož členy poroty, již se autor snažil přesvědčit, nebyli ani filozofové, ani aristokraté, o kterých někteří historikové tvrdí, že "z přebytku volného času" byli jedinými skupinami obyvatelstva, které frekventovaly osoby stejného pohlaví, lze z toho vyvodit, že tento vzorec chování byl rozšířen na mnohem širší společenské vrstvy.

Na závěr je třeba zdůraznit nejdůležitější text týkající se antické homosexuality, kterou rozebírá z filozofického hlediska (což ovšem neznamená, že nemá zároveň hodnotu historického pramene). Je jím Platónovo Symposium, které má po formální stránce podobu po sobě následujících promluv jednotlivých účastníků jedné hostiny, pronesených na téma erós. Již jsem citoval úryvky z projevu Aristofanova, nyní tedy ještě to hlavní z názorů dalšího řečníka Pausania.

Zde se setkáme s rozdělením lásky na dvě podskupiny: "Obecné Afrodity syn je v pravém smyslu obecný a působí zcela náhodně a to je ta láska, kterou milují lidé všední. Milují pak takoví lidé za prvé právě tak ženy jako hochy, dále pak se jejich lásky vztahují více k tělům než k duším, mimoto k lidem co nejméně rozumným: přitom hledí jen na ukojení, ale nestarají se, co přitom je krásného a co ne. (...) Ale druhý Erós je syn Nebeské bohyně, která za prvé není účastna ženského prvku, nýbrž jen mužského – a to je láska k chlapcům – a pak je starší, prostá bujnosti proto tedy ti, kdo jsou naplněni duchem této lásky, obracejí se k mužskému pohlaví a milují bytosti přirozeně silnější i rozumnější."

Apel na oproštění se od tělesného chtíče je rozvinut ještě dále: "Špatný jest onen obecný milovník, který miluje více tělo než duši také není ani stálý, poněvadž miluje věc nestálou. Neboť když vadne květ těla, které miloval, odlétá pryč, zahanbiv tolik svých řečí a slibů ale ten, kdo je zamilován do dobré povahy, setrvává po celý život, poněvadž srostl s tím, co je trvalé."

Tyto názory oceňující etické pojímání lásky patří do zlatého ideového fondu antiky a jsou podnětné a platné i v současnosti. V žádném případě pouze pro homosexuální vztahy.