Silvestrovské Cofočno 2001

Zpráva z tisku 16.12.2001: Cofočenští Bohové se zbláznili! Dělo ze zámeckého parku, nesoucí jméno předchůdce Cofu má být vyhlášeno za svatý artefakt, bude balsamováno a umístěno ve vesnírmé lodi Cofonia. Aby se tak ale mohlo stát, je nutné provést reinkarnaci hybernovaného Cofu na inkriminovaném místě. A bude se tak dít s veškerou možnou slávou.

Silvestrovské Cofočno proběhlo 30. prosince 2001 až 1. ledna 2002 v Opočně. Třicet devět kluků a dvě holky zaplnili, spolu s polskou výpravou turistů, prostory hotelu Opočno, aby zde oslavili příchod nového roku. Dominovala stará banda, ovšem i pár nováčků bylo možné objevit. Také počasí přálo, všude bílo, spousta sněhu vhodného ke koulování nebo padání do sněhu.

Program jsme pojali vcelku nenáročně, kdo chtěl, mohl sledovat zajímavé filmy ve druhém patře hotelu nebo se bavit na diskotéce, první noc v režii Space.Lina, druhou nejdříve pod taktovkou jakéhosi DJ Toma, hrajícího z minidisků šlágry sedmdesátých let, občas prostřídané výběrem ze solových alb Petra Muka a dalších českých hvězd. Brrrr. Myslím, že tento krok se hotelu, který ho objednal, výrazně nepovedl. Ovšem byl svržen a za nadávek vůči gayům začal sklízet svoji nízkorozpočtovou aparaturu, aby půl hodiny před půlnocí uvolnil místo opět Space.Linovi, který pak hrál, ke všeobecné spokojenosti, až do rána. Bohužel musím být k hotelu kritický ještě v dalších bodech - personál se tvářil, jako bychom obtěžovali, někdejší vstřícnost byla ta tam (natož pak po revoluční silvestrovské noci) a raut, provázející silvestrovkou noc, by snad nadchl klienty armády spásy - jeden druh sýra a dva levné salámy, všelijak poskládané na tácech s trochou zeleniny. Asi jsme příliš nároční...:-(

Naopak jsem byl nadšen otevřeností účastníků Cofočna při vyhlášení focení do rolí průvodců na 004-ku. Po počátečním ostychu jsem nafotil dvanáct (!) nových tváří a atmosféra, která při tom vládla, byla alespoň pro mě nejúžasnější z celého Cofočna. Všichni se smáli, Tom hrál na kytaru a lidi v našem pokoji se hromadili, ti už nafocení sledovali nové tváře, které se k výrobě emotikonů na web teprve připravovali. Trvalo to asi dvě hodiny a bylo to moc prima.

Dalším světlým okamžikem byl výlet do zámeckého parku, zasněženého panenským sněhem, přímo lákajícím k penetraci. Váleli jsme sudy ze svahu, dělali kotouly na louce a častokrát připomínali obživlé sněhuláky místních dětským umělců. Návrat zpět, ke kořenům, do nezralých let, k přírodě. To je ono:-)

Co na závěr? Jsem moc rád, že jsme mohli prožít přelom roku s lidmi, které máme rádi, ale celý dojem z Cofočna je poskvrněn zmíněnými konfliktními situacemi, které pohodě nepřidaly.

4. ledna 2002, bodyia

Tak takhle vypadalo Cofočno mýma zasněnýma očima. Ještě teď to ve mně vře, což jistě z těch pár řádků bude znát, tak se neopařte... (Tomášova reportáž)

Jedéééééém. Opočno je docela zasněžený, vlastně jsem tu nikdy nebyl. Museli jsme trošku popostrčit klouzající spřežení a už jsme byli před hotelem, kde jsem sebou pořádně fláknul. Tak jsem tady, co to všechno přinese nevím. Asi deset let slavím Silvestr s kupou známých na chatě. Topíme v krbu, hrajeme spoustu her, ve chvíli přelomu vyjdeme vždycky s loučemi nad přehradu. Jenom my, vůně odkapávající smůly a les… A teď jsem tady, zvláštní, docela se klepu. Během pár dní se mi trošku pozměnil život a dovedl mě sem. Tak, nádech a přehnaně energické otevření dveří.

Ocitáme se rovnou v jídelně, kde mám pocit, že se na nás obrací tisíc očí. Ha, všichni gayové. A já? Co jsem já? Pro vás pro všechny přece taky gay…. Podlamují se mi kolena. Zakoktám své: "Ahoj". A podám ruku Cofíkovi, který je jediný koho tu znám. V hale se nahlašují přijíždějící a vítají se s námi. Mne samozřejmě neznají a skoro vždy si neodpustí poznámku: "A ten patří komu?". Což mě asi celkově zachraňuje, protože to si mé ego nenechá líbit. Jakoby se znovu přetvářela moje identita, utíkám na pokoj a brnkám písně, kterými jsem okouzloval tu oduševnělejší část lidstva. Aha, ale která je to vlastně teď. Týden jsem bojoval s tím, že jsem nalezl duši kluka, kterou jsem celou dobu hledal u holek. Jak směšný…

Vzhledem k tomu, že Alca s Bodíkem, jsou zaměstnaní organizací, vylítávám z hnízda a pročišťuji myšlenky. Prolízám skoro každou opočenskou uličku. Přece se nesesypu na první životní křižovatce. No co, ze všech přímo sálá sex, nejsem na to zvyklej, tak si zvyknu. Jen trošku jinej způsob komunikace… Ale to už je tu diskotéka. Já byl celkově asi na třech, takže můžu upřímně říct, že to byla ta nejlepší v mým životě. Řádil jsem do absolutna a nebyl jsem zdaleka sám. Na chvilku jsem se podíval sám na sebe skrze dva heterosexuální páry, pozorující neustále dění na parketu. Zřejmě by se mně neodvážily zeptat, jestli jsem měl někdy něco s holkou…

Potřeboval jsem se před spaním trochu uvolnit a udělal chybu, protože špunt z tý plný vany nešel ven. Ráno bylo příjemný, svítilo sluníčko a lákalo ven. Ale špunt né a né vytáhnout. Po snídani následoval sraz štábu 004.cz, jenom jsem zvědavě přihlížel. Do oběda bylo ještě pořád daleko, tak jsme vyrazili do sněhu a slunce. Trošku mně tu chyběla obyčejná dětskost, řádění a dovádění. Alespoň v malém kroužku jsme to trochu dohnali. Už jsem dlouho neskákal kotoul letmo ze stráně do měkoučkýho, po tom všem pobíhání přívětivě chladivého sněhu. To bylo kreací. Oběd jsme slupli s chutí. Špunt vytrvale drží. Následuje hromadné focení. Fakt prima. Těch rozpaků…vida, lidskost všech těch lidí je tak roztomilá. Jsem fakt šťastnej, že jsem jel, tenhle svět by bylo škoda nechat zahalený.

Gesta se z dotěrných mění v přátelská, což se změnilo ve mně. Hurvajs mě svou bezprostředností navrátil k té mé, která chudák zůstala před hotelem. Vlastně se zas tak moc nezměnilo, jsem pořád sám sebou, je jedno kde. Zase takové drobné osobní vítězství. Zábava se plynule přelije na známou diskotéku. Ovšem ztrácí křídla, protože DJ je řekněme nepřizpůsobivý. Když to začíná vypadat, že to tak bude až do konce, začíná se ozývat má životní touha vítězství nad lidskou blbostí. A tady se to podařilo. Moje domněnky o prostoduchosti onoho nejmenovaného DJ Toma se potvrdily, když nenacházel při vyklízení pole chybu v sobě, nýbrž v přiteplené společnosti… Pepíno už opět ve svým živlu rozproudil zábavu. Travesti show byla přerušena blížící se půlnocí. No tolik pus jsem ještě klukům nerozdal, musím přiznat, že jsem si představoval vždycky holku… že mi to odpustíte?

Na náměstí bylo moře lidu a ohňostroj byl úžasnej…zpíval jsem hymnu a vzpomínal na kamarády nad přehradou. Věřím jim, pochopí to. Chtěl jsem tenhle svět poznat, teď ho mám u nohou. Je nádhernej svou svobodou a otevřeností. Upřímnost a otevřenost, na tom chci vystavět a stavím bytí na tomhle světě. A tady v Opočně je to obojí absolutní.

...zemský ráááj to na pohled, a to jé ta kráásná... Jo zapomněl jsem vám říct, že ten špunt jsem vytáhl při focení lžičkou z recepce (smrdělo to tam už dost prapodivně, takže se mi docela ulevilo). A pak teprve začíná pořádná smršť. Kdyby to neskončilo, umřel bych vysílením, když to skončí, umřu smutkem z pomíjivosti takovejch úžasnejch stavů. Ať tak, či onak, jsem stvořen k bytí, takže mě to teď celkem nezajímá. Kluci si občas vzájemně vysvlečou košile, jsem v euforii a řádím, jakoby to mělo být naposled, ale tomu už se nedá ani věřit. Ráno jsem se doplazil na pokoj, ale musel jsem si dokázat, že ještě zvládnu mou tradičně studenou sprchu. Ještě, že jsem ten špunt vytáhl... Další den bylo jen jedno velké loučení, pravda, dívali jsme se ještě na Slepičí úlet a v leckteré slepici jsem se našel.

Tak co a jak jste prožili vy tenhleten drobný přerod číslic, v životě téměř zapomenutí hodný?

5. ledna 2002, Tomáš

Obrazová reportáž: