Nechápaví rodiče lesbické dívky

Težší věc jsem ještě nezažila. Ve svých 18-ti letech jsem se rozhodla rodičům říct, že jsem lesbička.. Měla jsem půlroční vztah s dívkou. O své orientaci jsem si 100% jistá. Měsíc jsem se připravovala, jak jim tuhle zprávu sdělit. Nakonec mi přišlo ideální povědět jim to na své narozeniny (rodinná pohoda a tak). Ale takovou reakci jsem nečekala. Táta na mě křičel, která lesba mě dostala do postele a máma se radši nevyjadřovala. Pak se se mnou přestali bavit a 2 měsíce jsme měli tichou domácnost. Nanejvýš mě pozdravili. Bylo to něco neskutečnýho a na mojí psychiku velká zátěž. Přitom můj bratranec je gay, a když jsme se o tom s našima bavili nějak zvlášť je to nepohoršovalo. Je mi jasný, že to je něco jinýho, když to není jejich vlastní dítě. Nevěděla jsem si rady a proto jsem se podvolila, rozešla jsem se se svojí přítelkyní (stejně náš vztah prošel dost velkou krizí a navíc po tom co jsem to měla doma všelijaký mě ani nepodržela) a začala jsem chodit s klukem. Jenže jsem mu nemohla lhát a řekla jsem mu jak se věci mají a on mi nabídl, že před rodiči mi bude dělat přítele. Tenkrát mi to přišlo jako dobrý nápad, naši byli zase v pohodě, jenže já byla na dně svých sil, protože pro mě je úplně nejhorší lhát rodičům. Největší problém je v tom, že jsem si na tenhle způsob života zvykla. Na lhaní, co trvá už skoro 4 roky. Zkoušela jsem jim to dát najevo i jinými způsoby, ale mám pocit, že jsou buď slepí nebo dělají, že radši nic nevidí. Např. fotky líbajících se holek, který mám vystavený v pokoji. Když jdu ven neříkám, že jdu s klukama, ale s holkama. Koukám před nima na lesbický filmy. Největší gól je, že mám už 7 měsíců přítelkyni (je to moje spolužačka) takže k nám jezdí skoro každý den. Mamka jí zve na oběd a má jí moc ráda. Pořád se na ní ptá, jenže ve mě je pořád ten pocit, že jim lžu. Chtěla bych jim tolik říct, že to není jen moje kamarádka, že to je moje partnerka, že se milujeme, že máme vztah, a že s ní jsem šťastná. Ale nemůžu. Nechtěla bych si znovu zažit to psychický vydírání z jejich strany, ale přitom bych chtěla, aby mě brali takovou jaká jsem. Že jsem lesbička, ale pořád jejich dcera. Nechce se mi čekat do doby, kdy se odstěhuji. Navíc mi tenkrát nabídli, že zajdeme do nějaký poradny, ale podle mě by jim doktor stejně řekl, že se s tím musí smířit (teda takhle mi to říká skoro každej:)) Asi bych potřebovala nějakou radu co s tím, protože je toho na mě už víc než dost. Na veřejnosti se netajím, vědí to všichni kamarádi, dokonce i profesoři ve škole, brácha, prostě každý koho znám.

Yvetta

Milá Yvetto,
u dívek se s negativními reakcemi rodičů na přiznanou sexuální orientaci setkáváme stejně jako u gayů. To, že jsi začala rodičům lhát si již nevyčítej. Rodiče se k tobě nezachovali hezky, když nebyli schopni dávat ti lásku i přesto, že jsi byla upřímná a sdělila jim o sobě pravdu. Ona lež jim i tobě na čas pomohla překlenout krizi, ale 4 roky je již dlouhá doba na to, aby tě přijali takovou jaká jsi. Už bys je dále neměla mást žádnými fiktivními vztahy s chlapci. Dobře jsem nepochopil, jak dlouho tento fiktivní přítel trval a jak dlouho již nemluvíš o čemkoliv, co by mohlo tvé rodiče vrhat do přesvědčení, že jsi heterosexuální.

Pokud je to již delší dobu bez lží, myslím, že je docela možné, že už mamka dávno ví, co je zač tvoje spolužačka a dávno se již smířila, že vnoučat se dočká až od bratra. Sourozenci mohou být dobrým spojencem proti „homofobně“ smýšlejícím rodičům. Můžeš si třeba zkusit připravit rozhovor s bratrem tak, aby rodiče slyšeli, co potřebuješ a zároveň mohli reagovat, budou-li cítit potřebu. Bratr by měl projevovat zájem o tebe a pozitivně reagovat na to, že máš přítelkyni, kterou máš ráda apod. Nebo by mohl sám i bez tebe před rodiči zkonstatovat, jaký má dobrý pocit z toho, že se máte rádi a jestli ti to taky přejou atd. Dříve neznali tvou přítelkyni, což je jiná situace oproti tomu, když znají dívku, která jim je sympatická a přijímají ji. Možností jak nepřímo otevřít verbální komunikaci o tvém běžném životě je mnoho. Zapoj fantazii.

Kdyby se to nepovedlo, zkus je odkázat na psychologa (ty ho nepotřebuješ) a též na projekt http://rodice.004.cz.
 
Hodně štěstí

Mgr. Petr Kaňka