Hudba

Hudba je samozřejmý fenomén. Souhra tónů, zvuků a ruchů, vytvářející různé pocity. Bylo a je mnoho gay hudebníků, tvůrců, kteří se prosadili ve velkém stylu (Elton John, George Michael, Jimmy Somerville, Boy George a další, z našich jmenujme např. Pavla Vítka). A společnost se uvolňuje, pro některé je homosexualita nástrojem k přivolání zájmu, netají se tím, naopak. Kdyby před stoletím Čajkovskij vystupoval takto otevřeně, zřejmě by svá velká díla ani nestačil napsat a Billy Eliot by netančil na Labutí jezero...

Co je ale zajímavé - oblíbenost specifických hudebních žánrů a s nimi spojených umělců u gay komunity. Zpočátku jsem nemohl pochopit, jak někdo může být zblázněný do Vondráčkové, Zagorové, Csákové. Až později mi došlo, že jejich texty často mívají duši, vyprávějí příběhy o lásce, nalézání a rozchodech. Poslechnout si písničku, poplakat si nebo naopak začít věřit, že princ na bílém koni už hopká v dáli - to je přesně to pravé pro velkou část diskotékových gays. Ale nechci nikoho urážet.

Další velkou oblíbenkyní (všimněte si, že vítězí ženy - zpěvačky, tedy něco jako kamarádky:-) bývá Madonna, schopná manažerka mnoha tváří, v zástupu za ní kráčí Cher nebo Tina Turner, češtinou se ještě připomíná Hana Hegerová.

Mužští interpreti jsou zase oblíbení především kvůli vnějšímu designu, s písničkou od Rickyho Martina, Erose Ramazotiho, Backstreet Boys nebo Five těžko trefíte u cíleného objektu vedle. Ale to není nic neobvyklého ani na HT straně barikády, ve své době např. Samantha Fox (Touch Me...) nebo Sabrina (Boys, Boys, Boys) se prosadily také jen díky svým přerostlým... ehm, vnadám. :-)

Stylově kromě zmiňovaných populárních popěvků vítězí house/techno v civilizovanějších formách, ovšem někomu samozřejmě experimenty také nevadí. Najdou se ale i příznivci hard core, metalu a ostatních extrémnějších žánrů, byť jsou značně v menšině. Velmi oblíbená ale bývá i vážná hudba, a to u ročníků, kde by to člověk ještě nečekal.