Peter Gabriel: UP

Peter Gabriel. Jeden z kmetů současné hudby. Ale být kmet neznamená totéž co být neschopný.

První desku vydal coby člen skupiny Genesis v roce 1969, šlo o debut Genesis to Relevation, v následujících pěti letech Genesis vydali dalších 6 alb, která dodnes patří mezi zdroje výborné muziky. V sedmdesátém pátém Gabriel odešel na sólovou dráhu, dal světu fantastická alba jako Security nebo Plays Live. V osmdesátých letech nastoupil éru dvoupísmenných projektů, prvním bylo v roce 86 album So, druhým o šest let později Us. Mezitím napsal Grammy oceněnou muziku pro film Poslední pokušení Krista. Po Us dlouhá pauza, přerušená kontroverzním počinem OVO (2000), hudby pro Millenium Dome London.
Většinu času Gabrielovi zabírá ediční činnost v jeho vydavatelství hudby třetího světa RealWorld, ale po deseti letech od vydání posledního řadového alba přichází na podzimní trh loňského roku další dvoupísmenný projekt - UP. A hned prozradím, že čekání stálo za to.

Gabriel je hudebník, umělec, vyznavatel moderních trendů a uživatel nejmodernější techniky. A takové je UP. Neuvěřitelně profesionálně udělaná deska, krásný zvuk, s citem prostřídané motivy, melodie, hlasy lidské i hlasy nástrojů. Využil zkušeností z RealWorld a přizval si k natáčení řadu kolegů muzikantů. Ne, není to monotónní techno nebo etnická hudba, je to melodické soudobé album s harmoniemi, které u Gabriela známe, se zvuky, jejichž pospolitost je přirozená a zároveň avantgardní. Sbory, piano, živá basa, bicí smyčky, řezavá kytara přehlušící všechno kolem, aby byla vzápětí nahrazena tranceovým synth motivem.
Podobná je i první skladba Darkness, přivítání pro nezvané hosty. Schizofrenní nálada, ostré zvuky, radost/smutek. Zůstane mnoho vyděšených. Dvojka Growing Up, lehoučce kytarově začínající, aby se proměnila v taneční pecku s jednoduchou rytmikou a chytlavými aranžemi. Ta mě dostala velmi, převelmi. Trojka Blue Sky nás vrací do klidu, pohodovka se sborovými zpěvy, tolik odlišná od předešlé. Kytarový riff ve čtyřce No way Out je dokonalý. Jakoby ubíhající takty ostatních partů čekaly jenom na jeho další, značně úsporné, užití. Pětka I Grieve je znovu pohodička, čas plyne, nádech a příprava na další hudební konzumaci. Šestka The Barry Williams Show jsou Genesis jako vyšití, silná hlavní melodie, elektronický spodek, drzé digitální lo-fi zvuky. Další My Head Sounds Like That, náladovka, jejíž jemnost až mrazí a posluchač jenom spekuluje, co že to slyší na pozadí Gabrielova zpěvu podbarveného piánem. Andělské zpěvy? Na tvrdší notu udeří osmička More Than This. Ale jenom na chvilku. Napětí se brzy rozplyne. Příslušnost k RealWorld nezastírá následující Signal To Noise, světový pohled na svět, jiná jemnost, vokální part pákistánského zpěváka Nusrata Fateha Aliho Khana jakoby volající o pomoc. V poslední skladbě The Drop se s námi baladou v obsazení zpěv - piano Peter Gabriel rozloučí. Zní maličko rezignovaně, udělá za UP tečku, zklidní posluchače. A v hlavě vznikne pocit velmi podobný stavu vnitřnímu obohacení.

Pro leckoho by materiál slyšený na UP vystačil na produkci desítek alb, nápady jsou zhuštěny na takovou úroveň, že běžný konzument rozhlasových stanic bude šokován a rychle zmáčkne tlačítko stop. Těm ostatním radím - najděte si hodinu času, poslouchejte a poslouchejte. Několikrát, jednou je málo, UP je stále bohatší a krásnější.