Lidé někdy hovoří o homosexualitě, a není vždy jasné, co mají vlastně na mysli. Něco jiného je totiž homosexuální orientace neboli preference, homosexuální identifikace a homosexuální chování.
Sexuální orientace je trvalou a neměnnou charakteristikou každého člověka. Vyjadřuje, že při volbě erotického partnera a své citové náklonnosti dáváme někomu přednost, muži nebo ženě. To ovšem neznamená, že umíme nějak jednoznačně a objektivně sexuální orientaci určit, změřit či stanovit. Jediným prostředkem pro její stanovení je vlastní sebepoznání a lékař či psycholog může v tomto procesu působit jen jako kvalifikovaný průvodce. Při rozpoznávání sexuální orientace jsou velmi důležité obsahy erotických snů, fantazií a představ a také projevy citové náklonnosti, do koho se člověk častěji a intenzivněji zamilovává.
Většina lidí je orientována heterosexuálně, tedy jsou výlučně eroticky zaměřeni nebo u nich převládá náklonnost k opačnému pohlaví. Homosexuální lidé pak upřednostňují pohlaví stejné. Této své preference si však nemusí být vždy vědomi. Názory odborníků na bisexualitu, kterou rozumíme přibližně rovnoměrné celoživotní zaměření na obě pohlaví, se liší. Nicméně je jistě méně častá než homosexualita.
Sexuální identifikace vyjadřuje vnitřní cítění a sebehodnocení. Cítíme se buď mužem nebo ženou a také heterosexuálem nebo homosexuálem. Někteří z nás se cítí bisexuálně orientováni, tedy domnívají se, že je přitahují obě pohlaví a neumí dát přednost buď mužům, nebo ženám. Bisexuální identifikace je častější u žen než u mužů. To zřejmě souvisí s výraznějším psychosociálním a citovým ovlivněním sexuality proti mužskému biologickému pojetí.
Nejzřejmější je pak hodnocení sexuálního chování. Homosexuálním chováním se rozumí pohlavní styk nebo jiná sexuální aktivita s osobou stejného pohlaví.
Většina lidí se chová celý život v souladu se svou sexuální orientací a identifikací. U homosexuálů to už nebývá tak jednoduché. Někteří z nich své zaměření nerozpoznají po celý život, mohou se cítit heterosexuálními a také tak žijí. Jiní si sice uvědomují své zaměření, ale nechtějí se s ním smířit a odmítají homosexuální pohlavní styky. Další pak z nejrůznějších důvodů navazují vztahy s oběma pohlavími a hodnotí se sami jako bisexuální nebo někdy i heterosexuální. Jsou i tací, kteří spí jen se stejným pohlavím, přesto se nehodnotí jako homosexuální.
Také někteří heterosexuálové mohou mít vztahy se stejným pohlavím. Bývá to v období pubertálního hledání a experimentování, jako náhražková sexualita při nedostatku vhodnějších partnerů, např. ve vězeních. Někteří to chápou jako určitý doplněk svého pestřejšího života, prostituti se homosexuálně chovají z finančních důvodů, může se objevit i krátkodobý citový vztah.
Homosexualitu nepovažujeme za nemoc ani poruchu, je jedním z možných projevů lidské sexuality. Za zdravotní poruchu je považována jen egodystonní sexuální orientace. Tedy taková, s níž není její nositel smířen a vyrovnán, činí mu psychické problémy.
Homosexuálové jsou společenskou menšinou, která je v mnoha směrech odlišná. Když se někdo narodí s jinou barvou pleti, v jeho rodině se hovoří menšinovým jazykem, ví od mala, že je jiný, musí se s tím zvolna smiřovat, jeho blízcí mu předávají zkušenosti. Homosexuál si většinou svou odlišnost uvědomí až na prahu dospělosti či později a musí se s ní začít vyrovnávat sám, navíc v nejednoduchém období dospívání.
Jiná barva pleti či jiný jazyk člověka prozradí. Homosexuálovi se zdá, že je možné se se svým zaměřením skrýt, ostatní ho přece nemusejí rozpoznat. Věří, že své chování může usměrnit a potlačit. Navíc žije v představách, které kolem něho vytváří většinový, heterosexuální svět, které jsou často falešné, ale které on přijal za své. Své vlastní já se snaží potlačit proto, aby vyhověl představám těch druhých.
Má dvě možnosti.
Buď si své zaměření uvědomí, připustí a bude se s ním učit žít, dříve či později třeba najde svého partnera nebo partnerku, ale především životní klid a spokojenost. Tento proces se nazývá coming out.
Nebo se s ním nikdy nesmíří. Někteří lidé jsou schopni své sexuální touhy potlačit, ale pro většinu je to nesmírně obtížné, zpravidla neúspěšné a je to spojeno s pocity viny, popíráním sama sebe, odříkáním, úzkostmi a někdy i chorobami.