Kde je hranice mezi poruchou a variantou? Porucha může být neškodná a stejně je poruchou (např. chybění zubů moudrosti je defektem, i když spíše k dobrému).
Nechápu, co by na zkoumání hms. mělo být špatného, stejně jako na zkoumání rozdílů mezi rasami, kteréžto téma je velmi tabuizované, kvůli tomu, že bývalo v minulosti dost zneužíváno. To ale přece neznamená, že se musíme omezit na konstatování, že černoši jsou ve srovnání s bělochy černější a mají širší nosy, to je přece nesmyslné. Pokud se ukáže, že běloši jsou inteligentnější, potom není důvod to nezveřejnit, stejně jako není důvod říci, že ženy mají horší prostorovou orientaci než muži. Samozřejmě, že nesmíme brát takové zjištění jako vždyplatící (cikán? - zvláštní škola) a vyvracet je poukazem na geniální architektku nebo černošského nobelistu. Prostě ne. Obecně jsou ženy nižší než muži (o 13 cm) a nikdo to snad nepopírá, i když jsou určitě i vysoké ženy a malí muži.
Jistě, když je něco "dáno", potom je to lépe tolerováno. To, za co člověk "nemůže", je přijato lépe než když je to bráno jako rozmar, mezi něž jsou řazeny i různé psychické podmíněnosti (tj. vlastnosti - např. lakota, xenofobie (když někomu třikrát ukradnou cikáni nové okapy, tak asi těžko bude ultratolerantní; od obětí německého záboru asi taky germanofilii čekat nebudeme) aj.). Dokud jsem nebyl diagnostikován, mnozí z blízkého okolí mne odsuzovali jako "debila" (být blbec je asi vlastní rozmar dle panujícího mínění), zatímco poté, co jsem byl diagnostikován jako epileptik, přestaly projevy "debility" vadit, protože jsem přece nemocný.
Stejně tak muž projevující zájem o jiného je nechutný zvrhlík, pokud se pro to sám rozhodl (nebo mu třeba chyběl v dětství otec nebo byl tyran atd.), zatímco pokud se už tak narodil, bereme ho takového, jaký je, vždyť on za to nemůže. To je normální postoj, i když těžko se dá říci, že je racionální.