Sýrie I. - Z Damašku do Palmyry

Po vločkách v Praze jsme uvítáni hřejivým sluncem. Vjíždíme do záplavy betonu a satelitů. Lidé slití v jedno s auty a svým městem. Damašek. Pátráme po nádraží, kde máme za půl hodiny sraz s pátým členem naší výpravy. Ulice jsou nepřehledné. Chce to mít pevné nervy, když se rozhodujeme konečně přejít silnici. Auta tu sviští bez viditelné organizace a lidé se mezi nimi proplétají, neustále postrkovaní klaksony. Na hlavním a jediném vlakovém nádraží se s úlevou vítáme se Simonou. Studuje v Ammánu arabistiku, takže to měla o něco blíž než my. Seznamuje nás s Daúdem a Tammanem, se kterými si krátila čekání. Daúd má přímo na nádraží knihkupectví. Prý jsme zvaní k nim domů, což nám opakuje ještě Tamman svou slušnou angličtinou. Necháváme si tu tedy batohy a vyrážíme do města.

Nelze si nevšimnout, jak budíme pozornost. Lidé si na nás ukazují, usmívají se, zdraví nás. Oplácím jejich úsměvy a snažím se rozšířenými zorničkami vstřebat všechnu tu jinakost. Už máme také průvodce, Araba, který se k nám s neskrývanou zvědavostí připojil a snaží se nám být nějak nápomocen. Dívky nechodí zdaleka všechny zahalené, ale nevidím ani jednu ve společnosti kluků, jen v evidentně manželských párech. Zvláštní je, že kluci se k sobě mají víc, než je zvykem u nás. Drží se za ruku, za pas, na uvítanou si dávají pusu, prostě všechno to, co je k vidění na našich ulicích mezi dívkou a klukem, je zde úplně normální mezi osobami stejného pohlaví.

Na každém rohu visí fotografie zemřelého prezidenta Háfise Al-Assada a jeho syna, současného prezidenta, Bašára. Běhá mi z těch jejich výrazů mráz po zádech. Občas potkáme před úřady vojáky se samopalem, kteří dávají tušit, jak velkou roli tady armáda hraje. Do starého města se dostáváme zastřešenou ulicí, místním trhem – Sukem. Každý, kdo něco má, se to snaží právě tady prodat. Neuvěřitelný mumraj a povykování ústí na náměstí, kde jsme fascinováni nádherou Omayadovské mešity. Náš Arab nás vede do nějaké restaurace, kde padají všechna předsevzetí týkající se jídla. Chtěli jsme být střídmí, ale nedá se odolat. Falafel sestává z jakýchsi karbenátků, Humus je velmi chutný krém z čehosi, k tomu salát, arabský chléb připomínající palačinku a samozřejmě čaj, sladčí než kdykoli předtím. Když chceme platit, zjišťujeme, že nás průvodce předběhl. Nedá si to vymluvit, ale to už se vracíme na nádraží. Jeden z našich prvních přátel tady v Sýrii se vytrácí a Tamman nás doprovází stmívajícím se Damaškem do svého domu.

Doprava je tu velice jednoduchá. Město brázdí v pevných trasách malé dodávky pro 15 lidí – Servisy, jež si můžete kdekoliv zastavit a kdekoliv z nich také vystoupit. Byt kluků je docela veliký s terasou a vypadá úplně normálně. Tamman se nás při přípravě čaje ptá, jestli někdo umí hrát na kytaru a rázem se v Damašku rozezní české písně. Když už se posuneme až ke Slavíkům z Madridu, přichází Daúd, který po půlnoci jednoduše zamknul nádraží – knihkupectví a má po práci. Na oplátku zpívají jejich písně, které se vyznačují nádhernou hrou s hlasem, zádumčivostí a zajímavou rytmikou. Vysvětlují, že většina arabských písní pojednává o lásce a zamilovanosti s nejčastěji používaným slůvkem Habíbí – miláček.

Vybalujeme naše zásoby a Tamman pro změnu ty jejich. Vůbec jim nevadí jíst naše salámy, které určitě obsahují vepřové maso, s odůvodněním, že patří k islámské menšině Drůzů, která si všechna omezení překládá tak trochu po svém. Večer se posouvá, pokoj provoněl jablečný tabák z vodní dýmky, jakýmsi kovovým brčkem upíjíme maté a magický arak nás ještě víc uvolňuje. Za chvíli nás už kluci učí své národní tance a my jim to oplácíme. Tamman nám pak uspořádá malou vernisáž a dozvídáme se, že vystudoval malířství na místní univerzitě. Těsně před svítáním konečně uleháme, zmoženi nečekaně stráveným prvním dnem v arabském světě. Usínám s vědomím, že všechny představy o zdejším životě dostaly pořádně na frak.

Sluníčko nás vyhání na terasu, rychle si po vydatné snídani balíme a po ujištění, že se určitě ještě vrátíme na zpáteční cestě, zamíříme Servisem na autobusové nádraží. Tam procházíme nezbytnou kontrolou zavazadel a pasů. Nahaněči lidí do autobusů nás ubezpečují, že ten náš, do 250 km vzdálené Palmyry, za chvíli odjíždí. Opět s pasy si kupujeme lístky za 100 SYP (Syrian pounds, 75 Kč = 100 SYP), což je velmi milá cena, odpovídající ceně nafty asi za 7 SYP/litr. Arab za přepážkou pečlivě zaznamenává naše jména v arabštině a místo našich příjmení ho zajímají jména otců. Takže např. Dáša je zapsaná jako Dagmar Karel. Trošku nám cukají koutky, ale přesto nám je podivně z toho, jak v Sýrii kontrolují pohyb osob a to nejen s cizí státní příslušností.

Sotva se dle místenek usadíme, pohodlný a čistý autobus s klimatizací opouští brány Damašku. Dostává se nám péče téměř stejné, jako v letadle. Nejdřív se rozdávají bonbóny, poté rozlévá voda, což předčí naši kulturu cestování. Silnice je ve velmi dobrém stavu, svištíme si to kolem 110 km/h, kamenitou monotónní pouští. Je zvláštní nevidět tak dlouho vůbec nic a nikoho, prázdno. Nedá se na to dlouho koukat, takže usínám. Probouzí mě až starověká Palmyra, která jak fata morgána vystupuje na okraji oázy. Na zastávce se o nás při vybírání hotelu málem porvou dva malí kluci. Nakonec uvěříme tomu sympatičtějšímu a na korbě dodávky končíme naše dnešní putování před vskutku hezkým hotýlkem. Pokojíčky jsou jak z pohádky, dle tradice jsme uvítáni konvičkou čaje na terase, ze které se do daleka rozprostírá les sloupů. Těsně před setměním se ještě vyšplháme na hrad ze 17. stol., odkud je fascinující pohled na starou Palmyru, výspu Římské říše, která mizí jako přízrak v krvi červánků. V celku unavení předešlou probdělou nocí rychle usínáme….