www.004.cz >Akce/reportáže > Sýrie IV. - Křižáckou cestou

Vážení čtenáři, přinášíme vám cestopis našeho zvláštního zpravodaje z Blízkého východu. Reportáž je rozdělena do několika částí, budou uveřejňovány postupně.

Na velmi živém trhu nakupujeme svačiny na odpoledne, ovoce stojí pár korun, což pochopíme, až když náš autobus projíždí nekonečnými sady dozrávajících pomerančů, grepů a dalších produktů syrské půdy. Z vesničky kousek od moře pokračujeme pěšky k první ze sérii pozůstatků po křižáckých výpravách, ke Qal´aat Salahiddin – Saladinovu hradu. Křižáci, kteří se při své první výpravě dostali až do Jeruzaléma, vybudovali na své cestě hrady, tvořící opěrné body v oblasti. Saladinův hrad je velmi rozsáhlý, vystavěný na skále, kolem které v údolí protéká malá říčka. Než se vyšplháme nahoru, odložíme téměř všechno oblečení, protože teplota opět stoupá. V ostatních se nezapřou srdce biologů a neustále je slyšet nějaké jéééé a hele, pojďte sem všichni, až mě nadchnou pro to pobíhání a radování se z objevů dosud neviděných rostlinek a broučků. Z hradu je nádherný výhled. Je konec února a tady všechno voní létem, bzučí včely a všude jsou vidět květiny a zeleň. Hotový ráj na Zemi. Ležíme v trávě a sedmikráskách. Pod sebou údolí, v dáli nádrž, kterou naplňuje právě říčka obepínající hrad. Kousek od nás si dělá piknik rodinka na výletě a nebyli by to snad ani Arabové, kdyby se nepodělili. V batůžcích pro ně nacházíme poslední české oplatky a už se fotíme, což tady lidé dělají opravdu rádi. Po prohlídce zříceniny klesáme zpět do údolí, kde se koupou kluci. Neodoláme jejich pobízení a slezeme až k nim. Voda musí téct z nějakých hor, možná z hranic s Libanonem, který je odtud kousek, protože je pořádně studená. Od kluků to byla vlastně výzva, co to s námi, zhýčkanci ze západu udělá. Není to poprvé, co se koupu v takové vodě, dovádím s arabskými kluky, jakoby to bylo kdekoli u nás, mluvíme tak společnou řečí všech národů. Při návratu se ještě stavíme na pláží a koupeme se v podstatně teplejším moři, jež příjemně ukolébává.

V červáncích se vracíme do hotelu a já si odtud ještě odskočím do nedaleké internetové kavárny, abych opět zkusil štěstí. V téhle to vypadá o dost živěji a personál mě ubezpečuje, že se na evropské servery bez problémů připojím. Než to stačím zkusit, dívám se do kamery a syrská reportérka mě prosí o rozhovor s tím, že už tu na cizince čeká půl hodiny. A skutečně za počítači sedí jen Arabové. Trošku se pousměji nad jejím prvním dotazem, jaký mám názor na internetové kavárny v Sýrii a bez skrupulí popisuji své strasti a několikeré neúspěšné pokusy navázat kontakt s domovem. Moc ji tím nepotěším, tak si aspoň nechá povyprávět o naší cestě a pak mě propouští. S radostí ale zjišťuji že se mohu dostat na svou poštu a tak uvědomit rodinu a přátele, že jsem živ a zdráv a že Sýrie rozhodně není zemí násilníků a banditů, jak si tak často představujeme arabské země. Při psaní mě neustále vyrušují nějací studenti místní univerzity, když už konečně skončím, dávám se s nimi do řeči. Jsou to vlastně první studenti, se kterými se tu bavím. Zajímají mě jejich názory na svět, systém syrského školství a spousta dalšího. Dozvídám se, že v Lathakii je jedna ze tří syrských univerzit a vůbec největší univerzita Blízkého východu. Dokonce zabrousíme na ožehavé otázky totalitního režimu v zemi, na které kluci reagují se sklopenou hlavou, jak milují svého prezidenta. Zní to velmi nepřesvědčivě, ale nechci si je znepřátelit. Na hotel se vracím dost pozdě, už tam o mne začali mít strach.

Dopoledne se přesunujeme po pobřeží na další hrad, Qal´aat al Marqab, který je o něco zachovalejší. Má stejnou historii, jako předešlý, ostatně, jako všechny. Křižáci vystavěli hrady ve 12. stol. a na jeho sklonku je dobyl Saladin, který se proslavil právě osvobozením země. Později se zde usadili egyptští Mamelukové, při obsazování Malé Ásie. Součástí hradu je tedy kostel i mešita. Také obrovská nádrž na vodu, která měla podpořit jeho nedobytnost a teď výrazně podpořuje naše hlasy. Na hradě vládne čilý opravárenský ruch, který vypovídá o turistických ambicích Sýrie. Z brány jsou vidět lesknoucí se skleníky rozmístněné po celém pobřeží. Večer přijíždíme do dalšího pobřežního města Tartusu a ubytováváme se přímo na pláži. Už jsme dojedli zásoby z domova a jsme odkázáni na arabskou stravu, která nám docela svědčí. Oblíbili jsme si plackovitý chléb, falafel, i šavermu. A co mně bude doma asi chybět, jsou koktejlové bary na každém rohu. V tom vedru je prima ukázat na několik druhů ovoce, které vám před očima namixují do půllitrových sklenek

Další den zavítáme člunem na jediný syrský ostrov Arwad, čímž se loučíme ze Středozemním mořem a putujeme k poslednímu a největšímu hradu na křižácké stezce, Cracku des Chevaliers (Hradu rytířů). Servis šplhá kopcovitým terénem a už z dálky jsou vidět mohutné zdi. Crack vypadá trošku jako Bastilla, jeho hrozivé zdvojené hradby a přísně katolické vzezření působí, v této na pohled mírumilovné krajině, bizardně. Mile mě překvapí Arab, který za mnou vyběhne po příkrých schodech s peněženkou, kterou jsem si zapomněl na pokladně. Hodiny a hodiny pobíháme s nadšením po hradě a je věru co k vidění. Ve spižírně jsou původní hliněné nádoby pro přechovávání potravin, v podzemí rozeznáváme se zatajeným dechem Turecké lázně a z opravdu vysokých hradeb lze spatřit sníh na horských vršcích Libanonu. Až jako poslední návštěvníci opouštíme hrad s pocitem, že jsme nic nevynechali. Zapadající slunce už nás opět zastihne na cestě. Nejdříve do Homsu, kde jen přesedáme a pokračujeme do Damašku, abychom tak dokončili naši bezmála 2000 km dlouhou syrskou smyčku. Zastihneme Daůda v jeho knihkupectví těsně před půlnocí, bouřlivě nás vítá a vyzvídá o příhodách z naší cesty. Za chvíli zamkne nádraží a jdeme stopnout Servis k jeho domovu. Po cestě se zastavujeme u stánku s jakousi další specialitou, zvláštně vařenými fazolemi. Posypané solí jsou celkem dobré, ale zapíjet je z fazolí vyvařenou vodou, je fakt hrozný. Směje se našim šklebům.

Jak tak projíždíme půlnočním Damaškem, už mi zdaleka není tak cizí, jako před dvěma týdny, kdy jsme se poprvé seznamovali s arabským životem. Spíš naopak, mám pocit, že mě odlišnost od západního stylu života přitahuje. Připadá mi, že lidé tu k sobě mají blíž. Při naší cestě jsme nenavázali jen nějaká povrchní přátelství, ale přátelství, co šla od srdce. Doma jsem ale stejně v Čechách, představuji si, co asi dělali lidé, tvořící ostrůvky mého života, rozseté v rodné zemičce, po dobu těch dvou týdnů. Běh myšlenek mi přerušuje Taman, který nás vítá s úsměvem od ucha k uchu. Vybalujeme náš nákup z města a při typicky pestré arabské večeři vyprávíme zážitky z cest a pak plánujeme tu další, do Jordánska.