No tak to máme stejný - jak jsem říkala, na poprvé mi ten smích dost vadil, protože se smáli i na takových místech, kde bych si to raději vychutnala v klidu, a říkala jsem si, že jsem asi nějaká divná:) Ale podruhé už jsem na to byla za prvé víc připravená a za druhé se nikdy nesmáli vyloženě nevhodně...bylo to třeba jen takové "pochechtnutí", ale vzápětí se sálem rozhostila spíš taková ta melancholie až smutek...Jedna mladá uživatelka na ČSFD se ptala na tu scénu, jak se Jack s Ennise po létě rozloučí - jestli mu jako bylo špatně. Taky jsem z ní byla nejdřív trochu v šoku - nečekala bych u Ennise takový příval emocí, ale jakmile člověku docvakne, že ho tam to zoufalství a a nápor dosud nepoznaných citů doslova sklátí, tak má co dělat, aby se nerozbrečel taky...(a jsou tací:-)) Ledger tu scénu zahrál skutečně výborně...No ale abychom nebyli jen u toho vážného, tak bysme mohli zavzpomínat na scény, při kterých se právě publikum směje, a jak to vnímáme - jestli stejně, nebo pr