Ještě jednou v duchu ten řetěz přetínám,
co stále těsněji mě k tobě upíná.
Jen Bůh mě může z okovů zachránit
a dalším ranám do mé duše zabránit.

Ještě jednou do pažby zářez vyrývám,
na tebe nemyslet už síla mi nezbývá.
Jen Bůh může mé bolesti zmařit,
na mou tvář utrápenou nechat zas slunce zářit.

"Mé děti nejdražší, ovečky moje,
měly jste láskou žít, ne zkázou a bojem."

Ješ tě jednou se o úsměv falešný pokouším,
v hledání marném toho, co utěší.
Jen Bůh mi snad zpátky zas úsměv přivolá,
protože před Ním svůj smutek neschovám...