A o dalších deset stupňů klesá moje nálada,
když ve dveřích šéf zahlásí : "Děti, je tu porada!"
S kluky k němu naklušeme, sedáme si u stolu,
do tváří svižně nahodíme výraz pilných debilů.
Když náš vládce přestane nám moudrost do hlav nalívat,
na fotky z bioscopu se honem ženu podívat.
Poledne v tom okamžení, všude plno roboty,
a já si před monitorem div neslintám na boty.
Každý, kdo je v dohledu, do sebe jídlo háže,
já se činím s tužkou v ruce, jak moje múza káže.
Ač počasí je dušičkové, potím se jak kůň,
myslet mám na faktury a myslím na oči jak tůň.
Lidi, je to se mnou hrůza, od zdi ke zdi lítám,
hned směju se jak blázen, hned v pláči se zmítám.
Vše naštěstí (?) má svůj konec, i můj proces pracovní,
jsem zvědavá, jak šéf při výplatě mou "výkonnost&quo t; ocení.
K domovu si to rázuju přímo mílovými kroky,
než můj poklad přijde z práce, trvá to snad roky!
Ženu se mu naproti, nač s city hrát si na schovku,
Jack s Ennisem zírali by, jakou umím schodovku!
S přáním "ať je to jako v Brokebacku" si můj milý poradí,
před polibkem uvítacím mě na zeď lehce nahodí.
Rameno mám z kloubu venku, v duchu ječím bolestí,
láskyplné "son of a bitch" si přesto cestu z mých úst proklestí.
Přes plot na nás pohoršeně soused odnaproti zírá :
"Ti mladí dneska nevědí, kde slušnosti je míra!"
Smějem e se oba tak, že na trávu padáme,
sílu vstát a dojít dovnitř dlouho marně sbíráme.
Notujem si spolu shodně, že práce je fakt vůl,
sežere ti všechnu radost a života půl.
Pak v předtuše infarktu se milý za srdce popadá,
když táži se jej naléhavě : šmajdá Jake či nešmajdá?