Když tvou ruku tisknu, mám sílu medvědí,
najednou o mně starosti nevědí.
Najednou zvládnu i skály lámat,
dokážu všechno, jen ne sebe klamat.

Když do očí s modří jezerní pohlížím,
co zdálo se děsivé, už mě víc netíží.
Mžiknutím zdá se být staletý věk,
když dívám se do očí s barvou pomněnek.

Když vlasy půlnoční smím dlaní hladit,
vše na světě zbytečné mi přestává vadit.
Všechny mé žaly mizí jak proutku mávnutím,
když ve tvých vlasech já své rty utápím.

Když své smím přitisknout na rty s chutí ostružin,
tisíckrá t zemřu, než se jich nabažím!
Za jeden tvůj polibek dát život je směšné,
vždyť s ním, co pomíjí, je najednou věčné!