...věděl, že Ennis má svých problémů dost, a klást mu na bedra další, mohl by opět ještě více zahořknout...Proto se v tom páru i sám pasoval na toho, kdo vše galantně vyřeší, pofouká bolístky a utěší, ale přitom za to zaplatil tak šílenou daň (tím nemyslím jen tu smrt...). Omlouvám se, že je ten výplod dneska tak nějak dost až proti-Ennisovsky zaměřen, ale nějak to tak ve mně doutnalo od včerejška...protože v těch Jackových slovech je tolik pravdy. Ta hádka působí jak rána do hlavy už na poprvé, ale čím víckrát člověk ten film vidí, tím ta slova nabývají nových a nových rozměrů...Když si vedle sebe postavíte Jacka, jak vypadal při tom, když Ennisovi říká:"You know it could be like this...just like this...always" - Jack plný naděje, který si neumí představit, že se budou scházet jen jednou za x let/měsíců - s tím Jackem, který v závěru Ennisovi spílá, to je prostě masakr...Ale i tehdy, když se Ennis složí, si opět uvědomí, proč se od něj prostě nemůže odtrhnout a opustit ho - protože ta Ennisova slova - ten jeho "projev citu", mu najednou zas připomenou, že i Ennis v sobě chová hluboké city, byť zasuté až do morku kostí...

Oba dva jsou uvěznění - Jack tím, že Ennise opustit zkrátka nedokáže, a Ennis svým strachem, že odejít s Jackem na farmu a žít tam s ním se rovná jisté smrti...A co se nakonec stane? K té smrti dojde, i když Ennis se celá léta úzkostlivě chová tak, aby k ní dojít nemohlo...A ta nemilosrdná rána osudu dopadne na toho nejmilovanějšího, koho v životě poznal, a i díky jehož citům byl možná schopen dávat tolik lásky svým bližním...Asi jsem už fakt blázen, když jsem v závěru došla k tomu, že Ennis vlastně předával svým dcerám Jackovu lásku, kterou ten do něj pral jak to šlo...Teď by to tady chtělo na vyvážení Oli nějakou ódu na to, jak na tom byl Ennis špatně, jak skončil opuštěný a vědom si svých vlastních chyb, když jsem to tady dneska takto zamořila projackovskými ódami...Ale tak jsem to prostě po včerejšku cítila - byť ze začát