Jack byl ten, kdo celý život na Ennise jen čekal - čekal na každý jeho skoupý projev citu (například po schodovce by člověk řekl, že snad Ennis Jackovi aspoň přizná, že mu sakra scházel, a on jen "Já? Nevim...":-( To muselo Jacka taky hodně ranit, i když věděl, jak to Ennis myslí...A za celý ten svůj krátký život, který každou hodinou hořkl víc a víc, se od něj nedočkal žádného pořádného vyznání - neříkám, že mu měl Ennis do ouška šeptat něžná slůvka - na tom tam byl Jack, ale za těch 20 let aspoň o něco vyšší stupeň sblížení než jen to fyzické a než ty jeho věty "Co se nedá vyřešit, musí se vydržet" a "tohle se ukočírovat nedá". Ano - chápu - toto byla jeho vyznání lásky, stejně tak jako "Já už to nevydržím Jacku...". A Jack to moc dobře věděl, že toto je Ennisovo maximum (mimochodem - poprvé jsem si všimla, že Jack dokonce v poslední chvíli Ennisovi sevře i hlavičku, když ho objímá po té poslední hádce...dřív jsem se vždycky soustředila jen na to, jak ho drží v náručí, ale teď jsem si všimla i té Jackovy ručičky, která Ennise obejme na tom jeho klobouku...) a víc z něj prostě nedostane, ani kdyby na něj tlačil...Na jedné straně tak šíleně potřeboval toho citu víc, na druhou stranu ale tušil, že v Ennisovi je toho citu celý oceán, který by se před Jackem mohl otevřít...A za touto nadějí on těch 20 let šel...miloval samozřejmě Ennise takového, jaký byl navenek - tvrdý a poznamenaný krutými zážitky z dětství, ale někde uvnitř pořád doutnala jiskřička naděje, že se mu Ennise podaří "uzdravit" ;...

A dřív, než toho mohl být svědkem, byl jeho život ukončen - možná tak, jak sebe i Ennise během těch let přesvědčoval, že "k tomu dnes už dojít nemůže"...Jako by Ennis čekal, až se naplní jeho "věštba", a teprve pak mu dochází, jakou šílenou chybu dělal, když v tom všem Jacka nechával...A Jack byl sice hodně otevřený, ale nikdy se mu nesvěřil s tím, jaká pro něj určitě ponižující muka zažívá v rodině Lureen