Jen zmínka o scéně v Mexiku - je to fakt drásající, jak tam - jak poznamenala Olga - Jack působí jak malé ztracené dítě...stejně jak ty děti, co jsou slyšet v pozadí...Vůbec nechce udělat to, k čemu nakonec dojde - v jeho očích by člověk v tu chvíli hledal nějaký chtíč marně. Je tam zoufalá snaha dostat aspoň od někoho kousek toho, co tak nutně potřebuje a co mu schází...a je ochoten pro to v tu chvíli zajít i tak daleko, že zazdí myšlenky na Ennise...nebo si snad chce aspoň na chvíli představit, že takto to mohlo být ve stejnou chvíli o kus dál mezi nimi...nevím. Každopádně je v tom hora zoufalství a opuštěnosti, kterou Jake v tu chvíli dává do každičkého gesta, pohledu očí - tak prosebného, každého zmoženého kroku...jakoby snad ani nechtěl jít vpřed, ale vrátit se už nelze...

No a opět nemůžu vynechat poslední společnou scénu Jacka a Ennise, protože ta prostě člověka naprosto fascinuje...a s tím, jak začínám Jackův osud tak nějak víc prožívat, tak je tahle scéna pro mě čím dál tím víc bolestnější...Napro sto šílený, jak se Jakeovi zlomí hlas při tom "You don´t know HOW BAD IT GETS..." A v tu chvíli člověk skutečně cítí, jak absolutně na dně Jack je...JEHO SEN to byl, co se rozplynul - ani on nemá v tu chvíli nic, není ničím, byť v očích Ennise možná ano...Ale když si uvědomíme, jak Jack v tom soužití s Lureeniným otcem a jeho poskoky zkoušel, jak byl každý den vystavován opovržení, zatímco Alma před Ennisem taktně mlčela a on pak - když zůstal sám - nebyl na očích nikomu a mohl se v sobě dál pohodlně rýpat, jak byl zvyklý...Ennis sice toužil po úplné šťastné rodině a nepodařilo se mu ji udržet, ale ty vztahy se tam nerozbily - ta nejdůležitější pouta mezi ním a jeho dcerami zůstala zachována...