Co se týče Ennisova strachu, je jasné, že snad většina z nás nemůže přesně pochopit, co cítil...zároveň si snažím připomínat, že během těch let neměl zodpovědnost jen sám za sebe (případně za Jacka), ale i za rodinu - za dcery, které by manželka sama stěží uživila (ale jen do doby, než se podruhé vdala...). Jack mně nepřišel na rodinu tak fixovaný (samozřejmě že syna miloval a manželka pro něj byla tichým spojencem, který mu tak trochu poskytl útočiště, ale svým způsobem tušil, že i kdyby rodinu opustil a nedejbože se mu něco stalo, o ně dva bude určitě vždy postaráno...). Ale Ennis se od toho strachu nedokázal odpoutat ani po rozvodu, navíc na jednu stranu otcovská láska, na druhou hrdost mu nedovolila, aby hodil péči o dcery jen na Almu a Monroa. Určitě chtěl Jackovi poskytnout vše, co po něm on tak žádal, ale těch překážek před něj bylo postaveno moc...možná kdyby tušil, že Jackův konec přijde tak brzy, nebo by mu Jackova nevěra snad trochu neoslabila víru v jejich lásku, našel by v sobě té odvahy o něco víc...

Jack se ho celou dobu snažil naučit, že milovat neznamená jen brát, ale i dávat - a nemůžu se zbavit dojmu, že když se Ennis dozví o Jackově nevěře, tak se v něm cosi zlomí...budoval si v sobě postupně, i když až nepřiměřeně dlouho, hluboký cit, od kterého čekal z Jackovy strany naprosto vše a bez podmínek, a najednou je pro něj Jackův úlet zradou, která mu do jeho čistých představ absolutně nezapadá...A i když mu Jack pak svoji složitou situaci víc jak jasně a logicky vysvětlí, na Ennisovi je především v následující scéně s Cassey znát, že ztratil tu dříve tak pevnou víru v Jacka (která byla živená i jeho povídačkami o neuspokojivém životě v manželství...). A až při návštěvě jeho rodičů až příliš pozdě zjišťuje, že Jackův vztah k němu nemohlo oslabit nic, byť ten o to s ironickou hořkostí prosil osud...No to bylo jen pár takových hlodů - raději Ti jdu poslat ty 3 zásilky - snad vám trošku zvednou náladu a Tobě dodají inspiraci...(jo jinak jseš si jistá