Takže jen zkratkovitě, protože musím jít ještě dodělat tu seminárku, kdyby mně náhodou zítra ruplo a MUSELA jsem vyrazit na poslední projekci Hory do té Lucerny...K Ennisovi - taky si teď už mnohem víc všímám i těch jeho pohledů za Jackem - člověka to hned netrkne, protože on nemá ty oči tak "žádostivé&quo t; a pronikavě čitelné, jako Jake, ale zas mají jiné kouzlo, a když se třeba Ennis na Jacka směje u ohně po nějakém tom vyprávění - jen očima, tak je to prostě kouzelné objevovat, jak se v něm pomalu, ale jistě probouzí ta dosud nepoznaná něha...a už od chvíle, když se vypravují na Brokeback, se na Jacka často jen tak starostlivě zadívá, jak ten většinou odjíždí na nějakém splašeném koni, ale je v tom zároveň i něco jako: "Proboha, koho mi to vítr zavál do cesty - je to pěkný poďas, ale vlastně jsem šťastný, že ten čas tady trávím zrovna s ním...".

O té stanovce jak píšeš - právě asi taky kvůli nim mě něco nutí zkoušet nová a nová kina, abych zjistila, jestli existuje některé, kde je záměrně neztmaví...:o)Ty jejich doteky jak píšeš - jak Ennis postupně dovolí Jackovi, aby se ho dotýkal tam, kde to předtím nesnesl - to mi myslím totálně došlo při mé třetí projekci a byl to jeden z důvodů mého složení se:) V uších mi momentálně zní - nevím proč - Jackovo "Me neither"...Jin ak s tím, jak píšeš o Ennisově odmítání a Jackově trpělivosti, musí člověk chtě nechtě souhlasit...samozře jmě ale že i Jack byl asi vnitřně nešťastný z té nevěry, které se v Mexiku dopustil (byť zřejmě nebyla jediná, ale pro diváky jediná viditelná a tak krutě zabodávající se...). Ale on nebyl jako Ennis - svůj vztek si nevymlacoval na případných bezbranných obětech, ale dusil ho v sobě, a v té chvíli zkrátka nevěděl, kam už se s tím svým zoufalstvím má obrátit...a snad i doufal, že tento chvilkový úlet mu dá na pár okamžiků zapomenout na to, co by s Ennisem mohlo být a nikdy nebude...protože se vše zaseklo na jednom bodě a nejde to už ani zpět, ani dopředu...