Tím, že tohle všechno v sobě dusí dvacet let, dělá ve výsledku totéž, co Ennis, a právě on by měl vědět, že se Ennis nikdy nedokáže vyjádřit.Je v pořádku, když dává Ennisovi čas, když se ho snaží nezraňovat, když ho k ničemu nenutí, ale všeho s mírou.Možná právě "porozvodovka& quot; byla pravou chvílí - jenže "pravá chvíle" je to, co obvykle zmeškáme.Ale, a tady se budu opakovat, nemůžeme nikoho soudit, pokud jsme nebyli v jeho kůži.Protože Ennisův strach z toho, co jim hrozí, není strach z nějaké imaginární hrozby, ale z věci zcela reálné.A my většinou houby víme, jaké to je, mít obavy o život, holé přežití, základní existenci.A tak jen žasneme, když slyšíme o tragédiích jako ta v Laramie, když na naši pohodlnou existenci sáhne děs z toho, že se něco takového děje ne ve středověku, ne v nějaké zaostalé rozvojové zemi, ale v univerzitním městě vyspělého státu před směšnými osmi lety.Potom se člověk nechápavě ptá proč a odpovědi se nedočká.Ono je totiž asi třeba nejen se ptát, ale něco dělat.Vysvětlovat, chápat, pomáhat, utěšovat, léčit, učit děti, že mají lidi posuzovat ne podle nálepek, které společnost všem dává, ale podle toho, jací jsou...Horlivě jsem to všechno vykládala SV, naslouchajícímu mi s andělskou trpělivostí a ten nakonec prohodil : "Když tě poslouchám, cítím se, jako by Ennis a Jack byli skuteční." Řekla jsem mu, že Ennisů a Jacků musel a musí být bezpočet, a oni dva jsou dnes už pro mě reálnější než spousta skutečných lidí, protože mě mnohem víc naučili a víc ovlivnili můj život."Hlavně díky nim vím, jaký mám zatracený štěstí," dodala jsem.SV vzhlédl a řekl : "Chlapi, díky!" A potom jsme konečně vyrazili domů...