To je klídek :-)Asi máte lepší počasí než my tady, před chvílí jsme se vrátili úplně promáčení.Aspoň jsem si ale při vysušování promyslela to, co ve mně hlodá poslední dny, přesněji řečeno od poslední kinoverze BM.Musím přiznat, že jsem se potácela opravdu od zdi ke zdi.Během a bezprostředně po filmu deprese, chvíli poté se SV podařilo mě rozesmát k slzám ( kdyby pro nic jiného, za tohle prohlašuji : I will always love you ), další dny podivná nálada mezi smutněním a rozjařeností.Ale popořádku.
Do kina jsme se SV vyrazili po pro mne velmi, velmi hektickém dni, a já byla lehce navztekaná, protože pro projekci BM vyhradilo kino v našem rozkošném městečku jeden jediný den ( zatímco pro Rafťáky tři ), navíc takový, kdy se mi extrémně nehodilo, takže kdybych si na BM neurvala čas v Praze mezi přednáškami či po nich a o Velikonocích nepřemluvila SV k návštěvě kina v sousedním městě, nakonec bych možná BM ani neviděla ( neskutečná představa ).Ale překážky byly překonány, úderem osmé jsme seděli v osmé řadě ( naše oblíbená :-)) a já jsem značně poklesla na duchu ( a to jsem už předtím byla někde na úrovni Macochy ), když se za námi usadila parta výrostků kolem 16, 17 let.To bude žrádlo, pomyslela jsem si, když tu se na plátně objevilo FOCUS a já na vše zapomněla.A přiznávám, že jsem se uvnitř roztřásla už při pohledu na ten osamělý náklaďák, křižující krajinu.Hezky to začíná, řekla jsem si a poručila si, že jsem přece dospělá, je léto 1963, všechno je fajn a já se podle toho budu chovat a štípla se do ruky, což jsem během filmu učinila přesně sedmadvacetkrát ( divné, že se to obešlo bez modřin :-))Předsevzetí celkem vycházelo, soustředila jsem se na to povzbudivé, zjišťovala, že Ennis není takové neviňátko, jak se tváří