Kačko, já ti taky děkuju a gratuluju ke tvému štěstí a odvaze - my se chystáme na BM rovněž a já z toho mám třesavku už teď a nijak to nesouvisí s tím, že se venku dost ochladilo :-)Evi, projekci BM, která bude pro mě šestou a pro můj poklad nejcennější druhou příležitostí, máme naplánovanou na středu ( a zrovna tenhle týden jako na potvoru mám školu přehozenou výjimečně z úterka na středu, takže to bude vypadat asi tak, že ráno strávím v práci, den ve škole a večer v kině - jsem moc zvědavá na to, jak tuhle kombinaci přežiju - jestli ano, potvrdí se teorie, že člověk vydrží prakticky všechno :-)) a já svého Sympaťáka vtipného ( s Romanovým dovolením mu tak odteď budu říkat, je to stejně neodolatelné jako "krasavice inteligentní" :-)) už tři dny školím, na co dávat pozor a co zaručeně nepřehlédnout ( s vydatnou pomocí vašich komentářů, díky!!!), protože má pocit, že mu toho napoprvé dost uteklo, asi oprávněně, protože se mnou to bylo stejně.
K básni : vždycky mě ničily srdcervoucí scény ve filmech a to dvojnásob, pokud dotyčný v sobě svůj žal dusil, neslzel, neskřípal zuby a nemlátil hlavou o zeď a pěstí do stolu.Ennisova téměř celý film skrývaná bolest pro mě jsou vydestilovaná muka, protože na rozdíl od Jacka, který v člověku budí prostou touhu ho obejmout, vzít mu hlavu do dlaní a říkat mu, že všechno bude zase fajn ( víme, že nebude, ale co s tím ), tak před Ennisovým "zkroceným&quo t; utrpením člověk stojí jak solný sloup a žádná útěcha ho nenapadá ( a navíc tuší, že by ji Ennis možná nakonec ani nepřijal, protože co se nedá zařídit...znáte to ).