Tvé ruce jsou motýli, kéž na mou dlaň usednou.
Tvé oči jsou malá nebe s mocí záhadnou.
S vášnivou prudkostí, co prý pro mě se nehodí,
já po tvých rtech toužím, sladších nad lesní jahody.

Když usměješ se zlehka, slyším harfy hrát.
Když pohlédneš na mě, svět zůstane stát.
Kdo jiný než ty umí zmrazit čas
jen lehounkým a drobným zachvěním svých řas?

Tvůj pláč, to je vánice, jež v máji přichází.
Tvé slzy jsou kopí, co hradby proráží.
Tvůj žal mi káže sevřít tě v náručí,
jak dítě tě kolébat, dát ti útěchu, bezpečí.

Já cherubům a serafům tě kladu na roveň.
Od chvíle, co tě znám, mám v srdci pochodeň.
Ten oheň věčně bude plát a nikdy nezhasne,
vždyť s ním vše skonalo by, co na světě je úžasné.