...no a pak jsem se plná dojmů odebrala ke zřítelnici svých očí, která seděla na gauči a četla si, lehla jsem, položila si hlavu na jeho předloktí, hodila blok do klína a začala psát.A pak jsem si uvědomila, že na to možná jdu od špatného konce, že pramen bych měla hledat u sebe samé, byť píšu o Jackových pocitech ( pracovní název je Ještě dnes, dedicated to Jack, of course -:)) a inspirovala mě konkrétní flashbacková scéna - při psaní mě napadlo, co když ten sníh ( hnusnej, mizernej, nenávidím ho a nenáviděla bych ho, i kdybych ho letos nezametala pět měsíců v kuse, čistě kvůli BM ), napadl tu noc, která přišla po večeru, kdy si Jack s Ennisem byli blízcí jako asi nikdy předtím a asi ani potom, a zakomponovala to do svého dílka - zkrátka že bych se měla sama zamyslet nad tím, jaké by to asi bylo, být odtržená od člověka, kterému jsem se bezstarostně povalovala na klíně, a mít šanci maximálně si párkrát za rok za...ehm někde v horách, s prázdnotou a čekáním mezi tím.A tak jsem začala znova.Upozorňuju ale, že je to šité jehlou ne horkou, ale do běla rozpálenou, a dost jsem váhala, jestli to nemám jen založit někam do šuplíku a občas vytáhnout.Ale odjakživa s oblibou riskuju ztrapnění a je fakt, že na netu se mi to ještě nestalo, a všechno musí být jednou poprvé.Tak hurá za Jackem a šmolkou jeho očí -:)