Motelová scéna – zaujalo mě, jak když Jack říká Ennisovi, jak je to na Brokebacku vzalo, tak Ennis jakoby souhlasně potřese Jackovi rukou a tím projeví, že to cítí taky tak…ale to jen taková maličkost:) No a pak mě to začlo čím dál tím víc dostávat…oddělalo mě, když Ennis odjíždí a Alma drží v náručí Almu mladší a dívá se na Jacka a Ennise z okna a pláče (snad pláč žádné ženy mě ve filmu tak nedojímá jako ten její…), tak Almy hlavičku obejme tak, že vlastně Ennisovi zamává! Všimněte si polohy její ruky – vlastně ji otočí tak, že se s Ennisem jakoby loučí a ví, že ho začíná ztrácet…

Další síla (asi přeskakuju scény, tak se omlouvám) – jak se Jackovi narodí syn a jeho tchán s ním jedná jako s kusem hadru – výrazy Gyllenhaala při tom, a shovívavě soucitné pohledy Lureen. A Den díkůvzdání – konečně jsem ho do důsledků pochopila…Jackův přerod od ponižovaného a tchánem „trpěného“ člena rodiny, do někoho, kdo naprosto ovládne scénu…jeho pohlazení Lureen. Kdy poté, co se naštve, tak všichni (Lureen, syn, tchyně, tchán) nějak dají najevo, že je to tak správné, ale Jack je z toho vnitřně úplně rozhozený (jen pozorovat jeho ruce…), a jak se nakonec on jako hlava rodiny musí ujmout porcování krocana…Do toho najednou záběr na „Ennisovu“ domácnost, ve které už ovšem nevelí on, ale Ryan…a to, jak Ennise ale jeho dcery dále respektují a vzhlížejí k němu s obdivem…No a pak hádka v kuchyni – vhrkly mi při ní poprvé slzy do očí…přišlo mi to tak neskutečně brutálně vygradované – měla jsem pocit, že tam jsem s nimi a bála jsem se, že mi vyskočí srdce z těla…Jak pak Ennis vyběhne – ta strnulá chůze, a jak si vybije svůj vztek na prvním, kdo mu přijde do cesty, protože v tu chvíli má pocit, že každý ví…A pak najednou poklidná chvíle s Jackem, kde po něm vyzvídá, co Lureen – jestli něco netuší…(taky nový postřeh – pro mě:) – Jack vyloženě pláče, když mu Ennis povídá o těch dvou homosexuálech – všimněte si červených očí…mrzí mě, že tam v překladu není to Ennisovo „v mém případě se mu to