Tak u mě je to jinak. Když jsem viděl Brokeback naposled, tak jsem si se skrytým usměvem "užíval" právě první část filmu, kdy se kluci oťukávají, seznamují se, vzniká mezi nimi přátelství a pak láska. Ty chvíle dosud nepoznanýho štěstí jsem si nenachal kalit tím, že vím co bude následovat. Pro mě osobně taková ta "příjemná část" filmu vrcholí tím, kdy se Jack s Ennisem po 4 letech setkají. Tolik vášně a emocí. Cítím, jak jsou štastní a jsem tak rád. O to víc pak člověk ale prožívá Ennisovo zapírání, Jackovo trápení, Ennisův pocit beznaděje, že nic nejde dělat, že se to musí vydržet. A nakonec, Ennisovo "prozření", kdy pochopí, jak moc Jacka miloval a jak moc Jack miloval jeho. Ale to, že Ennis pochopí, jak tragicky se mýlil , jak zbytečně ubližoval lidem a jak Jackovi pak přísahá, že ho moc miloval a že bude takový, jak by se Jack přál, tak to pořád vnímám jako paprsek něčeho pozitivního. Tak to na mě působilo při první projekci, tak to na mě působí pořád...