Jsem ze čtyř dětí, nejstarší, z úplné rodiny. Je mi čerstvých 20 let a mám vlastní život,přítele a syna(3měsíce). Jsme spolu moc rádi, milujeme jeden druhého a co se sexu týká, vše v normálu! Až na to, že mě čím dál víc sžírá touha po ženě...

Začalo to už na ZŠ, když jsem ve stejné lavici seděla se svou spolužačkou X...měla jsem ji ráda-jako kamarádku, chodily jsme ven, po obchodech, atd. ... nic zvláštního jsem necítila, jen mi s ní bylo fajn.
Pak se ale do města přistěhovala jedna dívka(Y). Začala chodit do naší třídy a X si místo ke mě sedala k ní a já jsem tenkrát silně pocítila žárlivost! O pár let později,v 9.třídě, vše začalo zacházet do krajností... tropila jsem jí scény... nadávala... a pak jsme školu opustily....

Časem jsem na to zapoměla... povrchně ...ale kluka jsem měla jen jednou... byl to jen sex... pár minut... a konec!

Nelákalo mě to... nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Jednou v létě jsem potkala kluka... moc jsem se mu líbila, on mě taky a tak jsme to dali dohromady... po "3 měsících mazlení " jsem od něho doslova utekla... byla jsem zmatená! Chtěla jsem to nechat odeznít, ale zamilovala jsem se do něho... zjistila jsem, že bez něho nemůžu a už ani neumím žít.... a tak jsme to daly znova dohromady... a všechno šlo jak po másle...

Pak jsem neplánovaně otěhotněla a zhroutil se mi svět! Nejdřív jsem byla moc šťastná, přítel se na mimčo moc těšil a já mu ho chtěl dát...ale postupem času(2.,3.,4.měsíc) jsem se začala psychicky hroutit... měla jsem deprese, myslela jsem i na to,že skoncuju se životem, ale pak rozum zvítězil a já uznala,že mu to nemůžu udělat(ani jednomu)! Nevěděla jsem, co budu dělat... děti jsem nikdy nechtěla a ještě ke všemu jsem začala pomalu ale jistě chápat, že nejsem "jako ostatní".

Dnes jsou malému 3 měsíce, já se pomalu vracím ke své původní postavě a s přítelem nám to klape i v sexu... mám ho ráda a nechci ho odbývat... jsem pevně rozhodnutá zůstat s mojí rodinkou