Milé holky, dámy, paní... Nedá mi to,abych nezareagoval, jelikož moc mužů se tady diskuse nazůčastňuje. Takže teď to uslyšíte z druhé strany, tedy muže, který byl ženatý a má dvě dcery...S ženou jsem se seznámil hned po vojně. I když jsem měl v dětství nějaké zkušenosti s kluky, přisuzoval jsem vše pubertě a nebral na to velký zřetel. Do manželky jsem se zamiloval až po uši a prožíval co v životě nikdy. Po skoro roční známosti jsme se vzali.Narodily se nám za skoro 7-mileté manželství dvě dcery. Po narození té druhé jsem začal pociťovat touhu se pomilovat s mužem. Do té doby jsem ten pocit neznal, nebo se uspokojil sám. Ale najednou přišel zlom. Nedokázal jsem si to vysvětlit, začal se vyhýbat sexu, všemožně vymlouvat, až jsem se rozhodl, že vyjdu s pravdou ven. Bylo to pro nás oba těžké. Pro mě se přiznat nejenom před ženou, ale i rodinou, pro ni se zhroutil sen, život...co dál??? Chtěl jsem zůstat nadále doma a až budou děti větší, tak se rozejít. Ale rozešli jsme se do 2 měsíců. Trvalo půl roku, než se náš vztah opět vrátil k přátelství a hlavně k rozumu. Dnes je žena vdaná, já žiju s mužem. Jsme velcí přátelé, navštěvujeme se, slavíme společně narozeniny všech, vychováváme společně naše dcery a dokážu říct, že holky nás s ženou nikdy neviděli se pohádat či si nějak slovně ubližovat.S přítelem máme holky co 14 dnů od pá do ne a někdy i v týdnu... Skutečně bych svůj život neměnil!!! Dokázali jsme se všichni se skutečností vyrovnat. Ano, je to o toleranci a rozumu a o zodpovědnosti. Mnohokrát jsem uvažoval PROČ? Proč to došlo tak daleko a proč to tak dopadlo. Za mého dětství (ale myslím, že stále vás i vaše muže ovlivňuje rodina-rodiče) byla rodina na prvním místě. Nikdo se neptal co cítíš jako dítě, co prožíváš jako dospívající? Prostě rodina, děti-naše budoucnost. Rodiče zdůrazňují, jak se těší na vnuky atd atd. Nerad bych se vymlouval, ale třeba je to jeden z psychol. důvodů. Moc Vás, milé ženy, prosím, zkuste být nad věcí. Hlavně, ať to neodnesou děti a až bu