Ahoj Ivano. Chci ti říct že nejsi na světě sama, kdo má takovýto problém.(doufám že tě to potěší). Jsem také napůl žena, jenže úplně obráceně nežli ty. Jsem totiž fyzicky muž ale líbí se mi ženy. Uvnitř ale vím že je ve mě z min 50% žena. Jsem tedy asi taková lesbička, která se narodila v mužském těle, a z té druhé poloviny jsem transvestita. Dlouhá léta (je mi 40 let) jsem se potýkal s tím co jsem vlastně zač. Než jsem se dozvěděl že má takováto rozpolcená osobnost odborné pojmenování, myslel jsem si že jsem prostě jenom úchyl a pochopitelně to tajil. Vychováván jsem byl, a vyrůstal jsem pochopitelně v mužské roli, a tu jsem i přijal a žiji až doposud jako muž. Vzhledem k tomu že se mi líbí ženy, to nebylo zas až tak obtížné. Jiná otázka je co se v různých životních situacích odehrávalo v mé mysli. Nejtěžší to bylo na učňáku, kdy jsem se v mužském kolektivu nechoval "dostatečně mužně" a byl tak považován za slabocha. Já jen ale různé situace prožíval prostě jinak. Byl jsem proto víceméně samotář a stranil se kolektivu. Další věc, kterou jsem se projevoval jako "divnej". Přestože se mi vždycky líbily ženy, ony o mne příliš velký zájem nejevily. Dodnes pořádně nevím proč.
Ještě k mé „diagnóze“. Jsem smířený s rolí muže a netoužím po operativní změně pohlaví, protože má touha je být ženou. Ale ženou od přírody, včetně schopnosti mít děti a i jako žena vypadat od přírody – jak z výše uvedeného vyplývá tak operace by mi nepomohla. Závidím ženám jejich tělo, jejich přirození (nic jim v rozkroku nepřekáží)
A postavení ve společnosti, tj. svobodu v oblékání, zdobení se šperky dlouhé vlasy, líčení, jejich pohodlné šaty, „tolerované“ společností všude a to i ve všech zaměstnáních. Zkrátka vše co není člověku fyzicky mužského pohlaví „povoleno“, bez ohledu na to jak to sám cítí. Oblékne li se žena jako muž, je to dnes normální – oblékne li se muž jako žena, budí pozornost s cejchem úchyláka nebo buzíka. To mi dost vadí-to je nespravedlnost.
Dnes mám