Oceňuji, jak se o syna bojíte a že prožíváte jeho trápení. Myslím si, že pokud se bojí, jak budete reagovat, kdyby vám něco takového řekl, že bude dobře, když mu dáte najevo, že o tom víte. Jak to navléct, to moc dobře nevím, protože není moc hezké, že čtete jeho diskuse. K tomu se můžete přiznat někdy později. Asi bych se ho na vašem místě zeptal, co ho trápí (s ohledem k té konkrétní současné zkušenosti). Z osobní zkušenosti na mě asi nejvíc zapůsobil přístup jednoho kolegy, který, ačkoli vůbec netuším, jak k informaci o mé sexuální orientaci přišel, s ní počítal, jako kdyby to bylo něco samozřejmého - nebylo se potřeba k ničemu potupně přiznávat, s ničím se svěřovat apod. A taky asi nebude dobré to v jednom kuse rozmatlávat.
Pokud si syn myslí, že by vám o tom měl říct, tak se toho bude asi bát, jako se toho bojí většina. Pokud uděláte první krok, výrazně mu to ulehčíte. Protože to pro vás nebude šok, budete schopná se uchránit od doprovodného jednání, které by ho zraňovalo (pláč, výčitky, výslech, zkoumání, jak si asi tak svůj život představuje apod.). Doporučuji, abyste převzala iniciativu a dala mu najevo, že ho máte pořád ráda.