Když mi moje dcera řekla, že chce být klukem, vzala jsem to klidně, byť s těžkou duší. Týden jsem to v sobě zpracovávala. Pak jsme si sedli, dohodli se, že si dáme čas půl roku, abychom zjistili, že situace se nemění a pak začneme podnikat další kroky. Za půl roku už bylo jasné, že moje dcera je syn. Jsem velmi liberální rodič, můj manžel taky, a tak jsme to přijali. Nebudu lhát, že to ve mě nebouřilo....a bouří do dnes. Přes veškerou naši podporu, kladné přijímání okolí, školy, kamarádů se někde něco pokazilo. neurvalé chování, lhaní, chození za školu, bordelářství, a hlavně ubližování svým chováním. Téměř každé slovo vyřčené mým dítětem je dobře mířenou ranou do mého srdce. Dávno překročená hranice slušného chování, respektu....kýble naplakaných slz, hromada citu, které není komu dát, chybějící dotek vlastního dítěte. Do toho všeho oznámení, že nechce být klukem aby miloval ženy, ale aby miloval muže... Další šok, další uvědomění citlivosti duše takto nešťastného dítěte a ještě větší kopance od něj. Kdy už to proboha skončí. Já bych mu chtěla hrozně moc pomoct, ale jelikož je dospělý a nechce, nemám jak. A častokrát už mi dochází síla. Probere se než budeme na konci sil? najde svou cestu, uvěří že tu nejsem pro to abych mu ublížila, ale že u mě najde slova, která pohladí, pochopení a lásku? doufám a moc si přeji štěstí pro mé dítě, ať je kým je.