Dobrý den. Je dost možné, že už se tu objevil dotaz podobný tomu mému, ale já ho tu nenašla. Je mi třináct. Už tak předpůl až třičtvrtě rokem jsem začala mít pochybnosti, jak to se mnou vlastně je. Nikdy jsem s žádným klukem nechodila a nikdy se mi žádný nelíbil, vždycky, když holky okolo mě "slintaly" nad hezkým klukem, já to nechápala. Už je to tak zhruba ten půlrok, co se mi začala líbit kamarádka, je fakt, že to může být jen kamarádství, ale poslední dobou tomu přestávám věřit. Jsme v hrozně věcech naprosto stejné, úžasně si rozumíme, dokážeme si povídat celé hodiny, když jsem v její blízkosti, mám nutkání se na ní neustále usmívat, být jí co nejblíž, třeba se jí i doknout (k čemuž moc příležitostí nemám, protože mi nejsme takové ty objímací kamarádky, jestli víte, co tím myslím :-) ). Ona ke mě téměř určitě nic než silné kamarádství necítí, takže zeptat se jí se mi moc nechce. Jenže od doby, co se mi začala líbit, jsem si zkoušela všímat lidí okolo sebe a kluci mě prostě nijak neupoutávají. Bohužel ani dívky ne, protože nenávidím takové ty šíleně namalované madamičky, kterých je v mém okolí bohužel až přespříliš, ale i přes to prostě myslím, že jsou mi dívky jaksi bližší. Mimo jiné daleko raději nosím kalhoty než sukně, modrou než růžovou, nerada se líčím a rozhodně nejsem taková ta uječená fiflena. Vážně si nejsem jistá, jak to se mnou je a jakoukoli radu bych ocenila. Za všechny odpovědi předem děkuju.