Zápisky pilného diváka aneb X. Febiofest

Letošní jubilejní Febiofest se opravdu vydařil. Diváci znovu trhali rekordy, celebrit z řad režisérů i herců bylo nespočet (za všechny jen Roman Polanski, jenž na tiskovce chválil české pivo) a ohromný úspěch měl i hudební klub v prvním patře Slovanského domu s každodenním programem world a ethno muziky, který byl i místem setkávání a občerstvování, což je na festivalu nezbytná záležitost. Uvolněnou atmosférou, tančícími páry pod pódiem, levným pivem a především mladým publikem tak připomínal letní hudební festivaly.

Na pět desítek sekcí obsahovalo unikátní průřez světovou kinematografií, současné trendy ve filmu i klasická díla, ze kterých dnes (snad) čerpá nastupující generace filmařů. Z té nepřeberné nabídky zdůrazním jen kompletní retrospektivu filmů jedné z největších režisérských osobností, Pietra Paola Pasoliniho, na níž byly uváděny jednak původní kopie v originální délce (minutáži) a jednak některá u nás dosud ještě neznámá díla.

Již potřetí se v rámci Febiofestu konala i přehlídka gay a lesbických filmů, tentokrát pod názvem Jiný břeh. Vedení festivalu se po dvou letech spolupráce s podobnou německou přehlídkou Verzaubert, která je zaměřena především na novou tvorbu v této oblasti, rozhodlo pro získání G/L filmů vlastními silami. Nechme stranou fakt, že v dnešním globálním světě je každé vyčleňování málo přínosné. Dramaturgie Verzaubertu je zkušená a léty prověřená a je např. velká škoda nevidět pásmo krátkých filmů, které se tam každoročně objevuje v tříhodinovém bloku jako Gay Propaganda Night. V naší sekci se naopak promítaly filmy, jež s životem gayů a lesbiček nemají nic společného. Mám na mysli koprodukční SVINSKÝ ŽIVOT (2001) o uruguyajských prostitutkách, převážených za prací do Barcelony nebo švédský film JEDNOU V ŽIVOTĚ (2000), který je sice divácky vděčným – pohádkový příběh o kariéře zdravotní sestry, jež zvítězí v písničkové soutěži Eurovize, ale zbytečně zabírá místo v tomto výběru.

Nejstarším filmem v G/L sekci byla ŽÁDNÁ BĚŽNÁ LÁSKA (USA 1994), poněkud zdlouhavá detektivní komedie o skupince velmi odlišných nájemníků jednoho domu, které spojuje blízký vztah k zavražděnému charismatickému kolegovi. Nejzajímavější ve filmu je postupná proměna homofóbního hispánského mladíka, jenž v závěru připouští intimní sblížení se svým asiatským sousedem.

V roce 1998 vznikl další americký film TRIK, jehož dva mladí hrdinové v lehce komickém tónu hledají místo, kde by se mohli nerušeně oddávat své lásce.

Milostný trojúhelník mužů ve filmu DRIFT (USA 2000), to je Ryan, Leo a Joel, jejich vzájemné vztahy a rozchody i možná řešení v trojím pohledu na banální krizi způsobenou novou tváří (spíše novým tělem). Nejpřesvědčivěji svou roli zahrál představitel imigranta z Asie – Ryan.

V italském filmu DNY (2001) se znovu objevuje dominantní téma G/L světa – AIDS, tentokrát v nevěrohodném příběhu o rozpadu jednoho vztahu a nové lásce i za cenu smrti. Jakoby hlavním producentem byla firma na výrobu léků proti HIV : bereš – přežiješ, nebereš – zahyneš.

Daleko citlivějším způsobem se této problematice věnuje film INDIÁNSKÉ LÉTO (Velká Británie 1996) s podmanivým HIV pozitivním tanečníkem a krásnými hudebními pasážemi.

V německé, anglicky mluvené detektivce NIKDO NESPÍ (2000) se téma AIDS probírá z jiné strany. Virus HIV byl prý uměle vytvořen v tajných chemických laboratořích USA a testován na mladých homosexuálních vězních, kterých se teď někdo jako nepříjemných svědků zbavuje. Atraktivní student z Lipska Stefan se na stáži v San Francisku pouští do pátrání… Stefan, jinak Tom Wlaschiha, přijel i do Prahy na závěr festivalu.

K méně zdařilým titulům patřil argentinský snímek JEN PRO KUŘÁKY (2001), velmi povrchně načrtnutý obrázek mladého pouličního prostituta a jeho citlivější přítelkyně, která neunese jeho každodenní milování se zákazníky a pokusí se o sebevraždu a rovněž  snímek o podivuhodném světě erotiky a voyerství na internetu NA PŘÍJMU (USA 2001). Ostatně homosexuální motiv tu byl prezentován jen okrajově.

Naopak výborný americký film OSTRÝCH SEDMNÁCT (1998) se vrací do poloviny 80. let, kdy v gay klubech vrcholila diskománie a hity takových hvězd jako Boy George, Annie Lenox či Frankie Goes To Hollywood. Náš sedmnáctiletý hrdina se ocitá najednou v úplně nových situacích – končí škola a s ní se mu odcizuje jeho nejlepší kamarádka, sám pociťuje neklidnou touhu, začíná se jinak oblékat, přitahuje ho starší kamarád z vysoké školy a matka začíná něco tušit. Rozhodně zdařilý snímek především pro náctiletou generaci, která řeší podobné těžkosti sebepřijetí a prvních stejnopohlavních lásek.

Netradiční pohled na gay vztahy přinesl film ROZHÝBEJ TO! (Dánsko, Německo 2001). Asi pětatřicetiletý Jacob napřed stvrdí svou lásku k Jorgenovi před magistrátní úřednicí, ale následně se bezhlavě zamiluje do své švagrové a jejich vášnivá láska nezůstane bez následků. Trochu nelogický, ale dobře natočený snímek s ambicí zasáhnout nejširší diváckou obec.

Podobné zmatení citů prožívá i Marga, hrdinka  španělského zdlouhavého filmu JÁ PŘEŽIJU (2000), která hledá oporu (!) ve vztahu s mladým nevyhraněným gayem.

Pod zavádějícím názvem CHLUPÁČ (USA 1998) se promítal film THE FLUFFER, což ve slangové angličtině znamená něco jako rozkuřovač. Jedná se o důležitou funkci při natáčení gay porna, kdy – většinou mladí kluci – pomáhají pornohercům dosáhnout žádané erekce před příchodem před kameru. Zajímavý snímek nás zavádí do gay porno byznysu a dokumentuje známý fakt, že jeho největší hvězdy jsou heterosexuálové, které lákají snadno vydělané peníze.

Do historie se obrací poslední film známého německého aktivisty Rosy von Praunheima EINSTEIN SEXU (1999), aby zmapoval život a dílo zakladatele gay hnutí a významného sexuologa Magnuse Hirschfelda, jehož celoživotní úsilí zničila nastupující nacistická zvůle před 2. světovou válkou.

K nejpovedenějším dle mého soudu patřil další německý film ZPĚT NA ZAČÁTEK (1999). Do Prahy ho přijel osobně uvést multitalentovaný režisér tmavé pleti Pierre Sanoussi-Bliss, jenž si celý film vymyslel – napsal scénář i písničky, polovinu jich sám nazpíval a zahrál si i hlavní roli trochu feminního smolaře Sama, sice HIV pozitivního, ale rozhodně neklesajícího pod tíhou osudu. Jeho nejlepšího kamaráda ztvárnil Matthias Freihof, jehož známe jako sympatického učitele z prvního východoněmeckého, velmi populárního gay filmu Coming out. Svět gay lokálů, společných večeří, krátkých známostí i obličejových masek, je tu podán s neobyčejnou lehkostí a opravdovostí, což svědčí o dokonalé znalosti prostředí a zasvěcenosti do našeho světa. Ostatně režisér na tiskové konferenci svou homosexualitu otevřeně přiznal a představil i svého přítele, se kterým loni v létě uzavřel registrované partnerství. Film měl v Německu velký ohlas a promítal se na festivalech po celém světě.

V německé produkci byl natočen i úsměvný dokument polského režiséra Stanislawa Muchy ABSOLUT WARHOLA (2001), který se vydává za příbuznými slavného malíře do Mikové a Medzilaborců. Rodiny Zavackých a Varholů jsou na svého Andyho patřičně hrdé, ale evidentně si nevědí rady s homosexualitou. Jeho orientaci buď popírají nebo neuznávají. V každém případě by to měl doma jejich Andy velmi těžké, protože homofóbní prostředí je citelné i dnes.

Druhým dokumentem, který se v naší sekci objevil, byl norský film VŠE O MÉM OTCI (2001) - syn zaznamenává zvláštní způsoby svého transvestitního otce, jinak váženého a vzdělaného člověka v malém norském městečku a výpovědi všech rodinných příslušníků. Zachycení komplikovaného dvojího života vlastního táty, vzájemná komunikace bez emocí a sympatický pokus o naprostou otevřenost – to jsou hlavní přednosti tohoto pozoruhodného dílka.

Zmíním se i o videosnímku SKIN FLICK (Kanada 1999), který sice do G/L sekce zařazen nebyl, ale nepochybně sem patří. Režisérem je známý fotograf a tvůrce gay porna Bruce La Bruce a ve svém díle to nikterak neskrývá. Jeho film je jakousi koláží erotických fantazií spojených s násilím a zarámovanou pochybnou filozofií holých lebek. Režisér využívá známých pornoherců z amerických i německých produkcí a vytváří z nich skupinku zlých skinů. Jako protipól stojí dvojice spořádaných gayů v Londýně. Všeprostupující touha po sexu se odráží z každého záběru. Film je vážnou parodií na rasovou a sexuální nesnášenlivost, zároveň je však obrazově velmi nekonvenční a dráždivý. Upozorňuje i na slabošství jedinců v násilnické skupině a s humorem předjímá rušení mezistátních hranic v globálním světě prostřednictvím mužského sexu.

V celé sekci Jiný břeh bylo letos uvedeno 21 filmů. Až na pár výjimek šlo o díla průměrná. Neviděli jsme žádný film s datem výroby 2002 a rovněž jsem postrádal výrazně angažované či hodnotnější filmy. Kolekce nabídla snímky spíše komerčního rázu. Popřejme nové dramaturgyni naší sekce šťastnější ruku při výběru pro nový ročník. Obrovský a neutuchající zájem diváků by si to určitě zasloužil.