Wintersonová, Jeanette: Vášeň

Druhý román britské autorky, jejíž knihy v sobě spojují obsahovou a jazykovou náročnost s čtivostí a přístupností pro čtenáře, má motto: „Někde mezi strachem a srdcem je vášeň.“
Po úspěšné prvotině Na světě nejsou jen pomeranče (viz recenze v tomto tematickém bloku) se Wintersonová opět zabývá queer tematikou, tentokrát tak, že ji lze opravdu jen těžko zařadit do nějaké přihrádky. Její hrdinové jsou skutečně spíše queer než gayové nebo lesby a přesnému zařazení vzdorují.
Děj se odehrává během napoleonských válek, kdy k sobě přivádějí cesty osudu francouzského kuchaře Henriho a benátskou prostitutku Villanelu. On slouží u armády jako Napoleonův kuchař a dlouhou dobu tajně miloval svého chrarismatického vojevůdce (vlastně do té doby, než pochopil, že je to samolibý krutý člověk, který jen žene davy své armády na nesmyslnou smrt), ona je bisexuálka a transvestitka a miluje tajemnou ženu z rodných Benátek. Setkávají se v Moskvě, kam oba přicházejí s francouzskou armádou – a společně z armády prchají. Henri se do Villanely zamiluje, ona do něj ne, protože její srdce zůstalo v domě benátské milenky. Jelikož se příběh odehrává na pomezí reality a fantazie, má srdce v tom domě doopravdy a po návratu do Benátek posílá Henriho, aby jí ho přinesl zase zpět:
V prvním pokoji, jehož dveře jsem otevřel, stálo pouze cemballo. Ve druhém patnáct oken vykládaných barevnými skly. Třetí pokoj byl bez oken a na podlaze ležely vedle sebe dvě rakve s odklopenými víky, vyložené bílým hedvábím. Ve čtvrtém pokoji se nacházely od země ke stropu police plné knih, umístěných ve dvou řadách za sebou. Stál u nich žebřík. V pátém pokoji hořela lampa a po celé jedné stěně se táhla mapa světa. Mapa s velrybami v oceánech a příšernými nestvůrami, které ukusovaly souš. Byly tu zakresleny cesty, které jako by končily v nitru země a jindy zase byly náhle přerušeny mořem. V každém rohu seděl kormorán, jemuž se v zobáku mrskala ryba. V šestém pokoji – šicím salónu – visela v rámu ze tří čtvrtin dokončená tapiserie. Zobrazovala mladou ženu sedící v tureckém sedu nad paklíkem karet. Poznal jsem v ní Villanelu.“ (Právě v oné tapiserii se skrývá Villanelino srdce).
Láska vytváří v životě různé peripetie, nedá se nikam zařadit, a pohybuje se „mezi strachem a srdcem.“ Henri miloval nejdříve muže, pak ženu. Villanela se převléká za muže v kasinu, kde pracuje, spí s muži i se ženami, vdá se za zlého masaře a nakonec nezůstane ani se svou benátskou milenkou, od níž odešel manžel (vydal se do světa najít svatý Grál). Benátčanka se Villanely zeptá, zda zůstane, a ta odpoví, že nikoli. Vášni totiž není možné poručit. Kromě měňavosti a nezařaditelnosti lásky i světa (v příběhu je neuchopitelná měňavost znázorněna Villanelinými převleky i Benátkami – městem převleků, kde každou noc přibývají nějaké ulice a nějaké jiné zase mizí) má láska i univerzálie, které platí pro muže, ženy, lásku ke stejnému i opačnému pohlaví, na celém světě. To je na ní asi to nejpodstatnější.
 „Jak to přijde, že jeden den je život jak má být, a člověk je spokojený, snad i trochu cynický, ale vcelku to ujde, a pak zničehonic zjistí, že se mu půda pod nohama proměnila v propadlo a ocitl se v úplně cizí zemi, neví přesně kde a nezná místní zvyky? Cestovatelé, ti mají aspoň na vybranou. Ti, kdo zvedají kotvy, vědí, že v cizině bude vše jiné než doma. Mořeplavci jsou na to připraveni. Ale my, kdo plujeme v žilném řečišti, kdo vplouváme do měst vnitrozemí nazdařbůh, se přepravit nemůžeme. My, kdo jsme hovořili plynně, shledáváme, že se nám život stal cizím jazykem. kdesi mezi močálem a horami. Kdesi mezi strachem a sexem. Kdesi mezi Bohem a ďáblem leží vášeň a cesta k ní je přímá a cesta zpátky klikatá. Udivuje mě, že takto mluvím. Jsem mladá, život mám před sebou, přijdou další. Pociťuji první záchvěv vzdoru od doby, kdy jsem ji potkala. První vzedmutí svého já. Už ji nenavštívím. Mohu jít domů, odhodit tento šat a žít dál. Mohu se odstěhovat, když se mi zlíbí. Masař se jistě nechá za pár laskavostí přemluvit a vezme mě do Paříže. Vášni, plivu na tě. A plivla jsem do vody.“