Výroční evropské filmy

Dny evropského filmu, Praha 6.-16.3./Brno 17.-27.3.2003 – Festival filmů ze současných a budoucích zemí Evropské unie.

Letošní, v pořadí už desátá, přehlídka evropských filmů byla zase trochu jiná než předešlé ročníky. Především svým rozsahem (42 celovečerních snímků) a potom projekcemi - mimo tradiční filmová města (Praha a Brno) v Ostravě, Olomouci a Plzni. Změna nastala i ve volbě nového sálu (za zatopené kino 64 U hradeb). Kino Aero na pražském Žižkově se vedle již osvědčené Lucerny stalo skvělým hostitelem právě evropské filmové přehlídky. Jakoby k sobě navzájem patřili – ta podivná evropská, žánrově mnohdy neukotvená, dílka a to staré prostorné kino s jedinečnou atmosférou a dobře zásobeným barem, stále plným mladých lidí různého věku…

Jedna věc se, pravda, nepovedla: německý film NIKDE V AFRICE, který vzápětí dostal prestižního Oscara za nejlepší zahraniční film loňského roku, jsme neviděli. Snad se do našich kin dostane co nejdříve.
Úroveň jednotlivých filmů byla letos opravdu rozdílná, a tak vedle sebe stály téměř absolventské snímky s jednoduchým humorem a studentskou recesí bez dalších filmařských kvalit, potom filmy vyhraněné, autorské pro úzký okruh diváků a do třetice dobře zvládnuté komerční filmy.
Do první kategorie bych zařadil např. slovinský PORNOFILM (2000) nebo GENESIS (2000) z Malty. Autoři těchto snímků se zřejmě více bavili při natáčení než diváci v sále.

Do kategorie nezávislých autorských filmů klubového charakteru, tzn. bez velkých diváckých ambicí, přesto velmi dobře zvládnutých a myšlenkově bohatých je možno zařadit např. sci-fi NÍZKO LÉTAJíCÍ PŔÍSTROJ (2001, Portugalsko, Švédsko) nebo tajemný a zašifrovaný BAR (2001 Kypr, Řecko, Uruguay). Zapadá sem i britský film TOHLE NENÍ ROMANCE (2002) o podivuhodném vztahu dvou bezdomovců, navíc lidí s naprosto rozdílnými povahami, přesto spojenými poutem přátelství a něžné náklonnosti, která se projevuje i přes neskrývaný egoismus každého z nich. Potřeba fyzické přítomnosti toho druhého a pocit zodpovědnosti, jakož i zvláštní druh citové vazby obou mužů, jež čelí nepřízni a brutalitě okolí /a bohužel se na ní sami podílejí/, vytvářejí z filmu ponurou mozaiku života "antihrdinů", o které se většinou nikdo nezajímá. Reprezentantem této skupiny může určitě být i velmi strohý a obrazově asketický film slavných bratrů Dardenneových SYN /2002 Belgie, Francie/, v němž očima truhlářského mistra sledujeme všednodenní život na dílně i chování nového učně, jenž se dostává do centra jeho pozornosti. Patří sem i francouzský svěží experiment PRAVDIVÝ PŘÍBĚH MÉHO ŽIVOTA V ROUENU /2002/ režisérské dvojice Ducastel – Martineau, která se zaměřuje na filmy, v nichž hlavní hrdina patří k homosexuální menšině. V tomto případě je to šestnáctiletý Etienne, který nám sám ¨(přes hledáček nové kamery) dává nahlédnout do svého nabitého života: matka, babička, učitel zeměpisu, kamarád Ludovic, jeho uspěšné krasobruslení a potom oblíbené samotářské vyjížďky na kole jen s kamerou nebo soukromé chvilky v pokoji – to je výpověď o světě pubertálního mladíka s jasnou touhou po zatím neznámých citech.

V pomyslné třetí kategorii divácky atraktivních titulů je zástupce filmové velmoci Francie s názvem IN EXTREMIS (1999). Děj se odehrává ve velmi přitažlivých kulisách nočního života, sexuálních orgií a mladých atraktivních těl a vypráví o dvou dospělých sirotcích – Thomasovi a Anně a taky malém Gregoirovi, jenž má podobný osud. Pohledný Thomas si citový deficit rodičovské lásky vynahrazuje tělesnými zážitky s muži i ženami, spí s Annou i její kamarádkou, zamotá hlavu mladičkému Laurentovi a jeho neklidná povaha hledá dál. Osamělý chlapec Gregoire po smrti matky odmítá žít v ústavu a zvolí si raději hektický a neuspořádaný život s Annou a Thomasem.
Dobré komerční snímky přišly z Německa, kde se filmům evidentně daří: MRTVÝ MUŽ (2001) napínavý příběh pomsty s důrazem na psychologické vykreslení postav, a také SKÁLA (2001), vizuálně vytříbený prázdninový film s výbornými hereckými výkony a zajímavou zápletkou – mladá žena se o dovolené na vzdáleném ostrově setkává s dospívajícím mladíkem, který tu je v převýchovném táboře. Ostrý kontrast mezi jejím světem falešných her a náhodných známostí a jeho opravdovými city, kvůli nimž má problémy s okolím je osou tohoto pozoruhodného díla.
Další komerčně úspěšné dílo je OBJEVENÍ NEBE (2001 Holandsko, Velká Británie) slavného herce a režiséra Jeroena Krabbé, jenž je výrazně spjat s interpretováním tajemných filmových postav a narušených jedinců. Tentokrát jde o mystický, přesto velmi uvěřitelný příběh dvou stejně starých mužů a mladé dívky, kteří jsou vmanipulováni do společného vztahu jen proto, aby zplodili božího posla, jenž má za úkol dopravit zpět na nebesa posvátné desky Mojžíšovy s božím Desaterem. Zkušení tvůrci, vynikající herci a atraktivní lokality (Izrael, Kuba, Itálie) dělají z filmu opravdový zážitek.

Zvláštní skupinku tvořily společensky a politicky angažované filmy na vážnější témata, například velmi známý polský film AHOJ TEREZKO (2001) oceněný na MFF v Karlových Varech a uváděný už i Českou televizí o kořenech násilného chování dospívající mládeže nebo výborný britský snímek SLADKÝCH ŠESTNÁCT LET (2002), hluboký a citlivý ponor do zraněné duše patnáctiletého Liama, jenž vše vsadí na špatnou kartu a příliš pozdě si uvědomí, že prohrál. Láska k matce, vztah k sestře, nejlepší kamarád a tvrdé okolí drogových dealerů – to je okleštěný svět mladého hrdiny, jenž se nám představuje syrovým dokumentaristickým způsobem. Drsný a smutný film s neuvěřitelnými výkony mladých herců, které potvrzují režisérovo mistrovství. Velmi kritický byl i albánský film TIRANA V ROCE NULA (2001), který nahlížel neradostnou, svobodnou současnost albánské společnosti, bezradnost a rezignaci občanů i tupou zvůli nových vládců. Nejvíce však zářil film palestinského tvůrce Elii Suleimana BOŽÍ ZÁSAH (2002), patrně nejlepší dílo letošní přehlídky. Mezi evropské filmy se dostal vlastně jen díky finančním koproducentům, je to skutečně zcela jiná forma filmového vyprávění. Režisér nám ukazuje izraelsko-palestinskou nenávist na jednotlivých postavách a jejich drobných příhodách. Zvolil pohled nám velmi blízký, černý humor a úsměvné pointy, i když jde o ohrožení života. Navíc je to pohled z palestinské strany, tedy té "nepřátelské". Režisér jakoby beze slov říkal, že lidé jsou všude stejní a bez humoru to nepůjde. Originální, dynamický film s výborným hudebním doprovodem se stále ještě hraje v našich kinech a nelze než doporučit ho vaší pozornosti.

Na závěr jsem si nechal erotické překvapení z Francie, jak bylo v programu tajemně uvedeno.
Jednalo se o sedmdesátiminutovou němou koláž dvanácti krátkých pornofilmů datovanou léty 1905 – 1925 s názvem POLISSONS ET GALIPETTES. Jediná popůlnoční projekce tohoto filmu vzbuzovala zvýšenou zvědavost, ale ty téměř sto let staré sexuální scénky vyvolávaly spíš lehký úsměv než zvýšení tepu. Jako studijní materiál či dobový dokument určitě zajímavé, ale jinou sílu už ty pikantní záběry neměly.