Na přelomu května a června jsem se letos zásluhou svého zaměstnavatele dostal poprvé do Izraele. Oficiálně jsem jel na měsíční postgraduální kurz, soukromě jsem se jel podívat, jak se žije v zemi, kde je stejně vysoká míra tolerance jako intolerance. Ubytovali nás v jednom hotelu v Tel Avivu, kde téměř veškerý personál mluvil rusky a kdo tam rusky nemluvil, tak se jenom tak tvářil.
Při prvním společném sezení nás koordinátorka kurzu seznámila s tím, že situace v zemi je bezpečná a že se nemáme řídit informacemi z televize a z tisku, kde se zmiňuje pouze to, co je mediálně zajímavé, což je mnohdy dost odlišné od toho, s čím se běžně setkáme. Byli jsme ujištěni, že se nijak nemusíme obávat o svoje bezpečí. Když sezení skončilo, nenapadlo mě nic hloupějšího, než se naší koordinátorky zeptat, jestli neví, jak se nejlépe dostat do Jeruzaléma. Měl jsem v úmyslu tam strávit víkend a pobýt na kolejích u kamarádky Ivany, která tam studovala na univerzitě.
"Vy chcete jet do Jeruzaléma?" zeptala se. "To v žádném případě nepřipadá v úvahu!"
"Proč to nejde?"
"Protože to není bezpečné."
Tak jsem jí sdělil, že mi rozhodně nikdo nemůže zakázat jet strávit šabat u přátel a zvlášť že mi takový zákaz přijde hloupý v Izraeli. Ona řekla, že se pozeptá u nadřízených. Její postoj jsem musel určitým způsobem respektovat – veškeré moje ubytování a strava šly na účet izraelského státu.
O týden později mi koordinátorka řekla, že na šabat do Jeruzaléma klidně mohu jet, ale ještě v sobotu večer musím být zpátky v Tel Avivu. Tak jsem jí řekl, že bych taky rád viděl v Jeruzalémě místa, která jsou v sobotu zavřená. A začal jsem na ni chrlit jména těch míst a časy, které mi určitě zabere jejich návštěva. To zabralo. Stačí prý, když jí přes recepční vzkážu v neděli večer, že jsem se v pořádku vrátil. Musel jsem však slíbit jedno: že v žádném případě nevstoupím do Starého Města. Ten slib už moje ústa nějak ustála.
Pokračování: