Stříbrný vítr

Eduard Cupák, legenda filmového plátna a divadelních prken. Stal se už jako mladý chlapec miláčkem filmového publika. Kdekdo ho znal z desítek rolí v divadle, ve filmu i v televizi. Kdekdo poznával jeho hřejivý hlas při dabingu. Málokdo už ale věděl, že ve svých šestadvaceti letech spojil svůj život s mužem. Jeho životnímu partnerovi Václavu Květovi bylo jedenadvacet let, když Eduarda viděl poprvé.

Nastoupil jsem jako většina kluků v padesátých letech na vojnu. V útvaru, kde jsem si měl odkroutit dva roky vojenské služby, jsem se kamarádil trochu více s jedním záklaďákem. Když říkám trochu více, znamená to, že jsme o sobě trochu více věděli. Mimo jiné i to, že jsme oba na kluky. Přesto jsme byli jen kamarádi. Spolu jsme také trávili většinu volného času, pokud nějaký byl. Spolu jsme chodili na vycházky a třeba i do kina.
Jednou v místním kině promítali skvělý Krškův film natočený podle literární předlohy Fráni Šrámka Stříbrný vítr. Když jsem na plátně viděl toho mladého debutujícího kluka, který hrál hlavní roli, naklonil jsem se ke svému kamarádovi a do ticha kinosálu jsem pošeptal:
"Teda to je ale krásný kluk. "
"To je Eduard Cupák," vysvětlil mi můj spolubojovník, "je nejenom moc hezký, ale navíc je taky na kluky. "
"Opravdu? Tak toho musím mít. Do roka a do dne!"
Eda se mi skutečně na první pohled moc líbil a byl jsem v tu chvíli rozhodnut udělat všechno pro to, abych svůj slib splnil. Toužil jsem ten "stříbrný vítr" cítit spolu s Edou. Do roka a do dne. Právě rok mi zbýval do konce základní vojenské služby.
Čas běžel, za několik měsíců jsem si už začal stříhat metr udávající počet dnů, které mě dělily od vytouženého civilu. Dočkal jsem se. Zaklapla za mnou zelená kasárenská vrata a mě čekala práce v Praze.
Nebyl to rok a den od mého nezapomenutelného filmového zážitku, ale rok a tři měsíce, když jsem šel centrem Prahy po Václavském náměstí. A najednou - koho to nevidím stát u jednoho obchodu! Byl to on! Můj idol! Eda Cupák. Prošel jsem okolo něho a zastavil jsem se hned u následující výlohy. Všiml si mě. Udělal to samé. U další výlohy se otočil a podíval se na mě. Přímo do očí.
To snad není možné! On mě zaregistroval! Přistoupit k němu a oslovit ho, na to jsem odvahu neměl. Po roce jeho filmového debutu se stal známým filmovým miláčkem. Proč by se měl zahazovat s takovým obyčejným klukem, jako jsem já! A navíc - poté, co jsem se dozvěděl o jeho zaměření, bál jsem se, že kdybych se objevil po jeho boku, domysleli by si všichni, že jsem na tom stejně jako on. Bláhově jsem si myslel, že když to o něm vím já, musí to přece vědět všichni. A já to tehdy o sobě ještě úzkostlivě tajil. Byla navíc doba, kdy láska mezi dvěma muži byla mimo zákon. Jediné, čeho jsem byl v tu chvíli schopen, bylo opětovné kroužení okolo výlohy, kde stál Eda. Nespustil mě z očí jako já jeho.
Možná si to namíří do Komorního divadla, řekl jsem si. Zkusil jsem mu nadběhnout a počkat na něho u vchodu. Smůla. Do divadla nešel. Ztratil se mi v davu. Jít za ním někdy na představení, to jsem se taky neodvážil. Navíc jsem na to ani neměl, protože z devíti stovek měsíčně jsem musel platit drahý podnájem. Párkrát jsem sice postával před Komorním divadlem, ale nikdy jsem si Edu netroufl oslovit. Náhoda však na sebe nedala dlouho čekat.
V Praze se objevil jeden můj známý z vojny, jmenoval se Miro Chorvát a hrál ve vesnickém divadle. Potkali jsme se a slovo dalo slovo, vzali jsme si napůl podnájem v Opletalově ulici. I když to byla jen jedna místnost se zvláštním vchodem, finančně to bylo pro oba výhodné.
Jednou jsme šli takhle okolo Vltavy po nábřeží a koho to nepotkáme! Eda! Miro se s Edou znal, zastavili se spolu a hned se dali do řeči. Miro mě představil a Eda nás pozval k sobě na Novotného lávku, kde bydlel. Tak jsme tam tak kecali a kecali a najednou se ke mně Eda přitočil:
"Nechtěl by ses někdy sejít?"
"Velice rád," pohotově jsem odpověděl. Byl jsem v tu chvíli štěstím bez sebe, jako by mě ovanul ten samý stříbrný vítr, který jsem cítil z prvního Edova filmu. Ještě že to Eda navrhl jako první. Já bych si netroufl. Byla to přece jen známá osobnost, pro mě dost nedostupná, které jsem si navíc vážil jako umělce.
A tak mě pozval na naši první společnou večeři. Samozřejmě jsem mu to vzápětí oplatil, ale vždycky, když jsme přišli do nějaké restaurace nebo kavárny, byl jsem šíleně nervózní. Ani jsem nevěděl, jak chutná jídlo, které jsme si objednali, protože jsem pořád strachy civěl na dveře. Bál jsem se, že tam někdo přijde, uvidí nás spolu, všechno hned pochopí a já budu v ten okamžik "profláknutý" jako gay. Stále jsem měl strach, aby si o mně někdo nemyslel, že jsem na tom se svými city stejně jako Eda. Stále jsem si totiž bláhově domníval, že když to o něm vím já, ví to o něm určitě celý národ.
Přesto jsem si vážil každé chvilky, kterou jsem mohl prožívat s Edou. Vážil jsem si i jeho férovosti, protože se mi hned na začátku přiznal:
"Víš, já nejsem sám. "
Eda tehdy udržoval určitý vztah s jiným mužem, ale nebyl v tom vztahu spokojen. Ten druhý to nebral až tak vážně a nedával tomu žádnou budoucnost. Eda si představoval soužití s druhým člověkem úplně jinak. Toužil dát do vztahu všechno - a v tom, co prožíval, to nemohl. Nechtěl jsem ale do jejich vztahu nikterak zasahovat. Věřil jsem, že to Eda sám vyřeší, že se sám rozhodne.
Takhle to trvalo asi půl roku, co jsme si spolu zašli někam posedět, popovídat, ale nikdy nic víc. Půl roku jsme se vzájemně poznávali. Až po půl roce došlo k prvním intimnostem, naše společná večeře se poprvé protáhla až ke společné snídani.
Přišlo léto a mě čekala dovolená v Rumunsku.
"Edo, byl bych moc rád, kdybys jel se mnou. "
"Nezlob se, ale já nemohu. "
Své odmítnutí odůvodnil ohledy na toho, který stále stál mezi námi. Na vztah, který ho sice neuspokojoval, ale který stále neměl odvahu opustit. Dělit se o Edu s někým třetím, to jsem už nechtěl. Bral jsem to jako konec. Náš "stříbrný vítr" byl pryč. Strašně mě to bolelo, protože jsem byl do Edy zamilovaný jako blázen. Odjel jsem tedy na dovolenou sám.
V Rumunsku jsem naštěstí potkal soubor z karlínského divadla. Jen díky hercům z Karlína jsem se začal svého trápení trochu zbavovat. Vzali mě mezi sebe, společně jsme se bavili, byla s nimi velikánská sranda, a tak jsem se z toho svého zklamání jakž takž vylízal.
Sotva jsem se ale vrátil do Prahy, můj spolubydlící mě přivítal se slovy:
"Hochu, Eda je tady každý večer, stojí před dveřmi jako hromádka neštěstí, píše po zdi u zvonku tvoje jméno a - že na tebe čeká. "
Nevěděl jsem, co si mám myslet, co mám dělat. Zase jsem cítil - jakoby z dálky - ten závan našeho "stříbrného větru". Záhy jsem zjistil, že se Eda konečně rozhodl a vztah bez budoucnosti utnul. Jakmile mi to oznámil, s ohromnou radostí jsem ho objal a nastěhoval k němu na Novotného lávku.
Avšak brzy nám nastal ještě jeden malý problém. Mí rodiče o mé orientaci, natož o mém vztahu s Edou, nevěděli vůbec nic. Jednou to prasknout muselo. Nejdřív začal menší poprask. Měl jsem ale výborného švagra, který nejprve celou rodinu uklidňoval a pak poradil:
"Ať jde Vašek na vyšetření k psychiatrovi. Uvidíme, co nám řekne doktor. "
Vyšetření jsem absolvoval, doktor to mému tatínkovi vysvětlil a ten nakonec jen pokrčil rameny. Na adresu Edy však řekl:
"Ten chlap mně do bytu ale nesmí!"
Za půl roku konečně přijela za mnou a za Edou moje maminka se sestrou a začala kout pikle. Rozhodli jsme se to risknout. Jednoho krásného dne jsme se s Edou rozjeli za rodiči do Kladna. Seděli jsme u stolu a v zámku zarachotily klíče. Tatínek se vracel ze zaměstnání. Sotva vstoupil do dveří, Eda se zvedl a říká:
"Já jsem Cupák a žiju s vaším synem. "
Aby toho nebylo málo, dal tatínkovi pusu. My ztuhli, tatínek vyvalil oči, zalapal po dechu, ale vzápětí řekl jen jedno:
"Matko, dávej na stůl. "
Problém byl vyřešen. Dokonce až do té míry, že rodiče milovali Edu skoro víc než mě a celou dobu mi ho dávali za vzor.
Taky že jsem si ho vážil a miloval. Celých 37 let - až do té chvíle, kdy naposledy vydechl.