Prvotina skotské autorky L. Welshové se žánrově pohybuje mezi detektivkou a náročnou beletrií, kritika ji nazvala „detektivní krásnou literaturou“. Jejím vypravěčem a hlavním protagonistou je zaměstnanec aukční firmy Rilke, který je mimo jiné také gay.
Prvotina skotské autorky L. Welshové se žánrově pohybuje mezi detektivkou a náročnou beletrií, kritika ji nazvala „detektivní krásnou literaturou“. Jejím vypravěčem a hlavním protagonistou je zaměstnanec aukční firmy Rilke, který je mimo jiné také gay. Rozhodně to není nějaký ustrašený tichošlápek, jehož si v dětství pletli s holčičkou – mnohem spíš připomíná hrdiny detektivek tzv. „drsné školy“: když dostane pěstí, pak ránu také vrátí, není to žádný svatoušek – k lahvi whisky nemá příliš daleko a k náhodným sexuálním dobrodružstvím také ne, má ale smysl pro spravedlnost a pro férové jednání a dovede se ozvat vůči křivdě a bezpráví. Svět, v němž se v průběhu knihy pohybuje, také není žádná selanka – pokoutní bary, půjčovny pornografických filmů, byty dealerů drog.... Rilke při vyklízení pozůstalosti po zemřelém bohatém starci narazí na jeho unikátní sbírku pornografické literatury a navíc i na sérii fotografií, na nichž je vypodobněna nahá dívka s proříznutým hrdlem. Je to fotomontáž, nebo skutečně došlo ke zločinu? Protože je mu bezbranné oběti líto, rozhodne se záhadu vypátrat....
Podle informace na obalu knihy má autorka „...při psaní panickou hrůzu z toho, aby nenudila, věří, že v knihách má být slušná dávka sexu a rozhodně humor a zásadní poselství do textů nemontuje“. Kniha rozhodně nenudí. Má spád a strhující děj, který čtenáře vtáhne a nedovolí mu odejít, nechybí ani napětí a nebezpečné situace. Myslím, že všechno, co čekáme od dobré drsné detektivky, zde najdeme. Rovněž hrdina a prostředí tomuto žánru zcela odpovídají.
V některých aspektech kniha detektivku přesahuje – postavy jsou plastičtější a lépe popsané, než tomu bývá v klasických detektivkách, popisy a jazyk literárnější (aniž by to jakkoli ubíralo na čtivosti a spádu) a navzdory autorčinu předsevzetí „nemontovat do textu zásadní poselství“ se přeci jen dotýká závažnějších témat, než je honička zločinců či skrývání drog. O kvalitách knihy svědčí i různá literární ocenění, kterých se jí dostalo, a fakt, že byla přeložena do osmnácti jazyků. Protože se nejedná o klasickou detektivku, nezařadila jsem ji do sekce „oddechová četba“, třebaže by v tomto ohledu obstála rovněž velmi dobře.
Autorka sama říká, že ji k napsání románu vedla úvaha o pornografii: „Hodně jsem se zaobírala myšlenkou, jak se coby společnost díváme na natažené nahé ženské tělo – jak se to například často objevuje v reklamách. Ta představa, že žena je jaksi přijatelnější, pokud je svlečená a leží a v očích má prázdný, zastřený výraz – jako by byla mrtvá -, mi nedávala spát.“ Bohatý zvrhlík, jemuž patřila knihovna i fotografie, je členem bandy, která nutila dívky i chlapce k prostituci. Tanečnici z baru chtěl soukromě fotit nalíčenou jako mrtvolu. Knihy z jeho sbírky byly plné sadistických motivů – škrcení, rdoušení, vyřezávání orgánů z těla. Může pornografie (zvláště ta deviantní – sadistická a nekrofilní) skutečně vyprovokovat někoho ke zločinu? Je podstatou pornografie skutečně moc a násilí? Autorka nedává na tyto otázky odpověď, ale už jen tím, že je přinejmenším pokládá, nutí čtenáře se nad nimi zamyslet.
Téma homosexuality má v knize poměrně široký prostor, ale pouze jako organická součást děje jako jedno z nastíněných témat. Spolu s Rilkem se ocitáme na večírku transek, jsme svědky jeho nahodilých sexuálních dobrodružství (jež jsou popsána poměrně syrově bez soucitu s případným čtenářovým „jemnocitem“) i jeho lásky k mladému epizodnímu protagonistovi, nechybí ani fanatický křesťan – homofob. Spojení gaye a drsného detektiva je podle mého názoru velmi zdařilý nápad, protože potírá jedno z klišé literárních postav mužských homosexuálů a otevírá pro ně prostor, kde se zatím příliš často neobjevují. Na závěr ukázka, ze které je patrné, že „Řezárně“ nechybí napětí, drsné scény ani černý humor. Odehrává se v situaci, kdy se Rilke ubrání pokusu výše zmiňovaného homofoba ho zabít:
„Když to člověk umí, glasgowskej rypan bolí víc toho, komu ho vrazíte, než vás, ale já ho už chvíli necvičil a teď jsem viděl rudě. Pořád jsem ale vyváz líp než Stennie. Ležel na boku a z nosu mu crčela červená. Zamířil jsem k němu s kapesníkem, včas jsem si ale připomněl, že mě málem zabil, a bleskově jsem ho dvakrát nakopl do kyčle..... Stennie si sundal svetr a zastavoval valící se proud. Oči mu svítily. Přerazil jsem mu nos. Předsmrtná muka, která momentálně zakouší, měla zakrátko utlumit tupá bolest. Až moc zakrátko. Kouknul jsem na svý kvádro. Pod špínou nebylo vidět, sako navíc zdobila krev široko rozmázlá od klopy po spodní okraj.
-Kurvafix, ty sráči zkurvenej.
Znovu jsem ho kopnul. Zakňučel a odsunul se z dosahu. Ubalil jsem dvě cigára a jedno mu podal. ....
Jeho hlas se dutě rozduněl kazatelským tónem:
-Podobně jako oni i Sodoma a Gomora a okolní města se oddala smilstvu, propadla zvrhlosti a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně. Měl by ses kát, Rilke. Do království nebeského už nedojdeš a neusedneš Bohu po pravici, ale dáš-li se na pokání, možná to zmírní Jeho hněv. Jinak se budeš dozajista smažit v pekle.
-Díky za ponaučení.
Znal jsem neslitovného presbytariánského pánbíčka, na kterého Stennie věřil. Jeho názor mě nikdy netížil, ani ve snu mě ovšem nenapadlo, že mi jeden z jeho vyznavačů vyjede po krku. Že svatý rozsudek, vynesený v dávných dobách nad teplým bratrstvem, nakonec dostihne i mě. ...
-Tak pročs mě sem vlastně tahal?
-Měl jsem radost, když jsem se doslech, že McKindless už nežije. Doufal jsem, že se John rozžehná s minulostí a nastoupí cestu spásy. Pak ses přihrnul do hospody ty a mně došlo, že k nim patříš taky. Včera večer jsem utek, protože mi bylo jasný, že chceš bratra zase strhnout na scestí a přál jsem ti to nejhorší .... pochopil jsem to jako znamení. Pán mě volal po pravici.
-No, jak to tak vypadá, Pán mě eště chvíli nechá dejchat.
Stennie si zašmidlal svetrem po obličeji:
-Cesty Boží jsou skutečně nevyzpytatelný.“