Nenávidím slovo gay, vždycky se mi vybaví Steven z Dynastie! Jde o umělý konstrukt, následek cenzury ne komunismu, ale liberálního kapitalismu. Představím si gaye s klíčky od červeného ferrari s otevřenou střechou, který prohlašuje: Tati, já jsem gay, a to jenom proto, že sledovanost telenovely klesá, prohlásil Michal Witkowski, autor knihy Chlípnice.
„Nenávidím slovo gay, vždycky se mi vybaví Steven z Dynastie! Jde o umělý konstrukt, následek cenzury ne komunismu, ale liberálního kapitalismu. Představím si gaye s klíčky od červeného ferrari s otevřenou střechou, který prohlašuje: Tati, já jsem gay, a to jenom proto, že sledovanost telenovely klesá“, prohlásil Michal Witkowski, autor knihy Chlípnice. Stejně jako toto prohlášení šokuje i kniha samotná. Pojednává o lidičkách ze dna společnosti a hemží se to v ní silnými výrazy jako buzna, vošoust aj. K lidičkám ze dna přistupuje autor s laskavým pochopením, v němž rozhodně nechybí velká dávka humoru. Jeho hrdiny jsou staré „tetky – buzny“, které nostalgicky vzpomínají na časy socialismu a jeho reálie, přičemž ale hlavní půvab oné doby spočívá v tom, že byli tehdy mladí. Mluví o sobě v ženském rodě a jejich hlavní starostí je, kde by mohly klofnout „vošousta“, to znamená mužného heteráka. Někdy se připletou k nějaké kriminální zápletce, protože se často pohybují na hranici legálnosti a podsvětí, vzpomínají na socialistické holandy a záchodky a předhánějí se, která získala jako trofej lepšího vošousta. Jejich obzor je omezený, cíle neperspektivní, přesto si ale zasluhují sympatie za urputnost, s jakou se snaží vydobýt si své skromné místo na slunci, třebaže nenaplňují „politicky správnou“ představu gaye ze střední třídy, úspěšným povoláním, nekonfliktním životem a nekonfliktním stálým prartnerem (v tom je podle mě hlavní nebezpečí politicky korektních definic – totiž že ve snaze o co nejlepší obraz menšiny z něj vyloučíme všechno, co se do něj nehodí, a tak vznikne skupina lidí, kteří se už opravdu nikam nevejdou, diskreditovaných dvakrát - jednou od většiny, a jednou od „vyhovující“ části menšiny). „Jde o příběh obyčejných lidí z vyšších sfér dna, o příživnický a často kriminální póvl, o němž společnost taktně mlčí, přestože dobře ví, že existuje (a to především v potemnělých místech parků či v prostorách smradlavých veřejných záchodků).Witkowski ukazuje prstem na to, před čím většina spořádaného nábožensky založeného národa zavírá oči. Nesnaží se hledat řešení, pouze konstatuje, že takoví lidé existují a jediným jeho záměrem je napravit pokřivený obraz, který reprezentují „politicky korektní“ média“, píše v doslovu ke knize Barbora Gregorová. Zmiňuje také další dimenzi „korektního vytěsňování“, jehož se nedopouští jen konjunkturální část gay světa, ale především puritánské katolické Polsko. Witkowski není sám, kdo se tohle tabu snaží bořit a rozvířit hladiny zatuchlých vod – zájem o tabuizovaná témata je v polské kultuře zřejmý (evidentně jako protitlak na téměř středověký vliv katolické církve). Největší reakce po této stránce vyvolal román mladé polské autorky Doroty Maslowské „Červená a bílá“, který se dotýká témat jako jsou drogy, násilí a neutěšený život na sídlišti, a právě Witkowski a „Chlípnice“.
Dalším zajímavým momentem je v knize otázka genderových rolí, kterou se zabývají i představitelé postfeminismu, např. Judith Butler – tedy otázka, co v roli, která je připisovaná pohlavím, je vrozené a co získané, co to znamená být „muž“ nebo „žena“ a zda „maskulinní“ a „femininní“ nutně souvisí jen s biologickým pohlavím. Je to jistě názor kontroverzní, ale přinejmenším otevírá „zamčenou skříňku“, o které se zpravidla mlčí: Buzny přijímají takové chování, kterého se ženy zbavily v běžném procesu emancipace ... vlastnosti vyhnané dveřimi feminismu se vracejí buznovským oknem. ... Proč vlastně buzny tak rády přejímají tyto starosvětské ženské vlastnosti? Protože to jsou ženské vlastnosti, jak je vidí muži (a buzny jsou přeci jen také muži) ....Jedině ty tradiční vlastnosti, které ženám tolik bránily v seberealizaci, jsou v jeho očích opravdu vzrušující a ženské.“ Je přitom jasné, že všechno je jen hra, ať už s komunistickou mocí, která genderové přesahy přímo postihovala, tak s realitou samou, která je pouze parodována a je si stále vědoma toho, že jde o parodii (ovšem, jak říká Judith Butler, jedině takto je možno získat určitou míru svobody v rámci genderových předpisů a diktátu): Mluví o sobě v ženském rodě, napodobují ženy, odedávna svádějí chlapy v parku, u opery, na nádraží. Není jasné , co z toho je pravda, co je svérázný folklór a co obyčejný žert...Vůbec nechtějí být ženami, chtějí být vykroucenými muži. Je jim dobře, je to jejich způsob života. Hrát si na holky. Být opravdovou ženou, to už není ono, hra je vzrušující..."
Chlípnice jsou dílko vtipné, ostré, kontroverzní, zábavné (druhá část už bohužel začíná být poněkud monotónní). Kdyby nic jiného, vyvolají určitě polemiku nad něčím, před čím se dlouho zavíraly oči a mlčelo se o tom. Witkowski nenabízí řešení. Ukazuje světy, které byly dlouho uměle "neviditelné", a snaží se nás dovést k přijetí jinakosti. Není to čtení pro mládež s výchovným vyzněním, ale určitě ji ke čtení doporučuju, stojí za to. Literárně je vynikající, zrovna tak překlad, za nějž dostal Jan Jeništa ocenění v literární soutěži.
Na závěr ostrá, ale zvlášť vtipná minipovídka:
Tetka s odpojenou Ideou chtěla být známá po celém Polsku. Jezdila vlakama. Koupila si zvýhodněnou víkendovou jízdenku za padesát zlotých. Mohla na ni jezdit od pátku do neděle po celé republice. Byla v Kudowé, byla v Ustrzykách, v Krynici, ve Zgořelci, byla dokonce v Olešnici. Nechala se slyšet: -Budu tak dlouho jezdit, až budu konečně něco mít. Všude psala na záchodkách svoje telefonní číslo. Ve vlacích i na stanicích. Psala: kouřím a dávám kouřit. Nebo: Ruf mich an! Ale dřív než ta reklamní kampaň přinesla svoje ovoce, odpojila jí Idea telefon za neplacení účtů. Pak to číslo dostal někdo jiný.