Povídkový výbor britské autorky je sestaven ze tří knih, které všechny končí slovy "...a jiné povídky". Slovo "jiné" může mít řadu významů. Jiné, další, mnohé, různorodé...Zdá se, že Ali Smithová má onen dar vzít jednoduše jakýkoli okamžik kteréhokoli svého dne, zdánlivě bezpracně a prostě jej zapsat a udělat z něj natolik působivou metaforu, že jí porozumějí čtenáři kdekoli na světě, uvádí se na obálce knihy.
Povídkový výbor britské autorky je sestaven ze tří knih, které všechny končí slovy "...a jiné povídky". Slovo "jiné" může mít řadu významů. Jiné, další, mnohé, různorodé...Zdá se, že Ali Smithová má onen dar vzít jednoduše jakýkoli okamžik kteréhokoli svého dne, zdánlivě bezpracně a prostě jej zapsat a udělat z něj natolik působivou metaforu, že jí porozumějí čtenáři kdekoli na světě, uvádí se na obálce knihy. Doslov L. Nagyho má titulek "Odvaha ke stručnosti a banalitě". Smithová pracuje s běžným dnem nebo okamžikem, její povídky mají spíše nevýrazný děj a často i nevýraznou pointu (končí spíše do ztracena). Banalitu, obyčejnost (já bych řekla spíše zprávu o okamžiku se vším, co obsahuje a co v něm zůstalo nevyslovené) podává neotřelým způsobem, právě se zřetelem k mnoha nevysloveným a latentním významům.
Tak třeba povídka "Malé smrti" pojednává o hubení hmyzu - děj je možné shrnout do věty, že vypravěčce a její přítelkyni se v domácnosti rozmnožil hmyz, který možná přinesl na srsti kocour; koupily si tedy insekcitid a snažily se hmyz vyhubit. Z popisu o hubení hmyzu se ale nenápadným způsobem stává pojednání o životě a smrti (třebaže hmyzí, proto "malé"): Z těch pěti, které jsi tam hodila předešlého večera, skoro před dvanácti hodinami, tři pořád ještě šlapaly vodu, nožičkama tloukly o bok sklenice a vytvářely na povrchu vody proudění lidskému oku neviditelné. Zvedla jsi sklenici nahoru, abych se mohla podívat na dno. Na něm ležela jedna utopená. Sklo ji zvětšovalo. Nožičky měla jako lidské řasy a tělo jako kousíček nehtu.
Povídka "Virtuální" nemá děj o mnoho výraznější: vypravěčka chodí za kamarádkou své zemřelé matky do nemocnice, na vedlejší posteli vidí anorektičku, o jejímž osudu pak přemýšlí: Blesklo mi hlavou, jestli se třeba nepostí, jak to kdysi dělávali muži v Severním Irsku, sufražetky či svatí, uvažovala jsem, jestli se rozhodla nejíst kvůli fotografiím štíhlých žen v časopisech. Přemýšlela jsem, jak dopadla. Napadlo mě, co by se asi stalo, kdyby ji někdo vzal do náruče a pořádně ji objal. Vypadala dost hubená na to, aby se rozlámala na kousky. Celou cestu domů v autě jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby se mi někdo v náručí rozlámal na kousky. Nedokázala jsem ten obraz vytěsnit z hlavy, při pomyšlení na to mi škubalo ve tváři, svíral se mi žaludek, ale stejně jsem na to znovu a znovu musela myslet. Kosti pod kůží se při sebemenším tlaku naštípnou, tak jako praskají suché větvičky nebo hlemýždí ulity na chodníku pod vaší nohou, ještě než si uvědomíte, co jste vlastně udělali. Motivem povídky je jídlo v různých variacích a podobách - anorektička, která uprostřed přebytků umírá hlady, rybičky, které se v hejnech honí za potravou v akváriu, tamagotchi, jež přinesou za vyhublou dívkou do nemocnice a o něž se stará, aby nezemřelo virtuální smrtí. Možná je každá realita poněkud virtuální, jak napovídá i název, každopádně nejspíš nemá jednoznačné řešení: Když jsem tu krásnou vyzáblou holku měla na dosah ruky, všimla jsem si kůže kolem jejích očí, kůže, ze kterých má víčka - byla ochablá, volná. Její ruka takhle zblízka připomínala nožku ptáka, byly na ní vidět rýhy, stejně jako rýhy na prstech, ty připomínaly žilkoví na listech. Nenapadlo mě, co dělat. Nedokázala jsem si představit, co dělat dál, nebo jak bych to měla udělat správně.
Jedním z významů slova "jiné" by mohla být i jiná orientace autorky a většiny jejích hrdinek, alespoň tak to dešifruje ve své recenzi z Mladého světa Marta Běhounková. Neakcentovala bych v tomto kontextu příliš slovo "jiné" - autorka si totiž spíše všímá rysů našich vztahů, které jsou univerzální, ať se týkají kohokoliv, tedy spíše toho, co je "stejné" než "jiné". Ženy a dívky z jejích povídek milují jiné ženy, žijí s nimi, stýská se jim po nich, uvažují o jejich tajemstvích a případných nevěrách, aniž by se v tom lišily od žen, které milují muže, od mužů, kteří milují ženy, nebo od mužů, kteří milují muže. Všichni recenzenti hodnotí jako klad, že lesbické vztahy působí v "Jiných povídkách" přirozeně, bez křiklavosti, proklamativních agitací nebo vulgárnosti. V podstatě sice mají pravdu (alespoň mně je vždycky bližší hledat, co máme společné, než to, co nás rozděluje, a nemám ráda uměle ohraničené odlišné "světy"), ale není možné v tom necítit nevyslovenou kritiku, že od knihy s queer tematikou lze předem očekávat právě nabubřelou exkluzivitu a pompézní agitaci. Nevím, zda by někdo tolik zdůrazňoval tu přirozenost a nekřiklavost u knihy s heterosexuální tematikou - troufám si odhadnout, že asi ne.
"Jiné povídky a jiné povídky" osloví spíše čtenáře, která hledá skrytý význam ve zdánlivě obyčejném, než milovníka dramatických dějových zvratů, ale je to vynikající kniha, která určitě stojí za přečtení.