Augusten má poněkud bizardní a nevydařené dětství. Matka je excentrická básnířka a chaotická feministka, která mezi psaním poezie o hrobech nadějí a křivdách z dětství, vysvobozováním vnitřní ženy v sobě a střídáním lesbických vztahů (na něž se přeorientovala po rozvodu) podléhá periodickým atakám duševní choroby, při nichž pojídá vajgly od cigaret, hází kolem sebe popelníky a maluje rtěnkou po stěnách číslici pět – na dítě jí při tom všem jaksi nezbývá čas, prostor ani zájem. Odkládá proto Augustena do rodiny svého psychiatra, ta ale není o nic normálnější ani stabilnější – ve zpustlé rozpadající se vile bydlí mezi oblaky prachu a zvířecích chlupů kromě rodiny doktora Finche také psychiatričtí pacienti, které si tam doktor stěhuje, pacienti nakonec ale nejsou o nic vyšinutější než matka Agnes, která pojídá u televize psí granule, třicetiletá Hope, která vyhrabává zemřelou kočku Freudu z hrobu na zahradě a chce ji vařit v hrnci a zjišťuje budoucnost z Bible jako z orakula, samotný doktor, jemuž Bůh ve snu sdělil, že mu bude prozrazovat budoucnost pomocí exkrementů – celá rodina pak tedy sleduje, jakou mají tatínkovy výkaly barvu a tvar a s výrazem úcty je suší na zahradě. Děti si hrají se starým přístrojem na elektrošoky, vánoční stromeček stojí v pokoji ještě v červnu, nikdo nic neřeší a každý je ponechán svému osudu. Když Augusten s Natalií (další Finchovic dcera) prorazí nad kuchyní okno do střechy a do kuchyně potom velkou dírou teče, vyřeší se to jednou provždy lavorem, který na stole chytá sníh a dešťovou vodu. Když Augusten kategoricky prohlásí, že nenávidí školu a chodit tam prostě nebude, doktor Finche mu pomůže nafingovat pokus o sebevraždu, aby jej mohl následně do konce školního roku „léčit“ ve své vile. Je totiž toho názoru, že od třinácti je člověk zcela svobodný a záleží jen na něm, jestli chce chodit do školy nebo ne. Augusten je gay a u doktora Finche najde svého prvního partnera – třicetiletého Neila Bookmana, na němž mu nejvíc imponuje to, že se o něj doopravdy zajímá a tvrdí, že by bez něj vůbec nemohl žít. Nakonec jej ale opouští i Neil, napíše mu, že jeho cit je tak silný, že jej nemůže unést, a mizí do neznáma navždy (od té doby se už nikdy neviděli).
Prvotina „Hlava nehlava“, která byla i zfilmovaná, během krátké doby svého autora proslavila. Nevím, jestli přináší ještě jiné poselství než zprávu o tom, že celý svět je šílený a přehlídku bizardních postav a situací. V každém případě je zábavná. Podle žebříčku Entertainment Wekly se její zásluhou autor dostal mezi patnáct nejzábavnějších umělců v Americe (roku 2002). Pokud doopravdy líčí své mládí, jistě je neměl jednoduché, ale „...ironií osudu mu jeho dětství poskytlo záviděníhodný materiál pro literární zpracování – podle pravidla, že realita předčí jakoukoli fikci. Pokud získal od svých rodičů něco pozitivního pak je to nepochybně dar psaní a smysl pro humor.“ (z obalu)